Sumarizace Lomnických výletů

Ne, že bych si chtěla stěžovat, ale jelikož tatínka máme poslední týdny v práci od rána do večera, rozhodli jsme se s dětmi změnit alespoň na chvíli působiště. A milá Lomnice se tak stala na pár dní naším přechodným domovem.

V první řadě bych se ráda pochlubila. Protože se mi poprvé podařilo dojet na místo určení sama a bez navigace. A nebýt malého bloudění v ještě menší vesnici, mohla bych i tvrdit, že cesta proběhla naprosto hladce. Naštěstí jsem si při hledání správné cesty vzpomněla, že u inkriminované odbočky jsme kdysi zahlédli pána močícího na vývěsku obecního úřadu. Zbývalo tedy najít odbočku s onou vývěskou a jelo se dál.

A pak už přišly milé prázdninové radovánky.

Koupání v rybníce, kde mě kdysi rodiče učili plavat. A odkud, plavete-li dostatečně daleko, jsou vidět Trosky.

Návštěva Zoo v Liberci, kde se mi málem podařilo vyklopit děti hovící si ve vozíčku. Kde jsme celou výpravu zdrželi o dobrou půlhodinu, protože jsem děti nemohla dostat od naštvaných šimpanzů bušících do skla na otravné čumily. A kde si Amálka v tropickém pavilonu střihla parádní záchvat vzteku, protože jsem se odvážila vynést ji nahoru po schodech.

Výlet na Hrubou skálu a procházka skalním městem, která se změnila v malé dobrodružství, když jsme opět měli potíže s orientací a nebyli si jistí, zda ještě někdy potkáme zbytek výpravy. A kde jsme, když nebyli po ruce šimpanzi, zůstali viset u malých žab.

A nakonec návštěva Šťastné země v ten nejméně vhodný den. Koncert skupiny Kryštof tam totiž přilákal davy dětných i bezdětných a ačkoli děti nijak nespokojeně nevypadaly, mě třeštila hlava už po první půlhodině.

Ovšem suma sumárum, bylo to skvělých několik dní. Jen mám dojem, že teta a sestřenky se z našeho nájezdu a narušení poklidných prázdnin budou ještě pár dalších dní vzpamatovávat. Ale snad to zvládnou a někdy si to zopakujeme :-)

Jako ztracený Jeníček s Mařenkou :-)

Vybíráme dovolenou

Moře, to je pro mě synonymum té pravé letní dovolené. Tedy ne, že bych si dovolenou neužila i bez něj. Ale moře. Ach...

A tak mi bylo letos moře přislíbeno. Muž by asi raději na hory. Ale já umluvila děti. Ty se vrhly na tatínka. A maminka „dostala“ dovolenou u moře jako dárek za státnice.

Slib byl dán a já žila s blaženou vidinou budoucnosti, z níž na mě pomrkávalo azurově modré moře se zlatým pískem a palmami. Ale budoucnost se přiblížila a my jsme pořád bez dovolené. Začali jsme proto jednat.

All-inclusive s kamarádkou a její rodinou by bylo fajn. Leč, asi je to na nás moc nóbl. Moc drahé. A taky nezvyklé.

Tak nakonec padla volba na variantu apartmánu na Korfu, kde jsme strávili krásnou svatební cestu. 

Jo, Korfu, to je má srdeční záležitost.

Zamilovala jsem se do něj už kdysi dávno, po přečtení knížek Geralda Durrella. Vždycky jsem tam chtěla. Měli jsme tam jet už před svatbou. Pokud vím, muž měl v plánu mě tam někde na pláži požádat o ruku. Romantika jak blázen. Bohužel, těhotenské nevolnosti mě tehdy udolaly a já místo na pláži polehávala v nemocnici. Předsvatební cesta se tedy změnila na posvatební. A žádost o ruku byla přesunuta poněkud severněji, konkrétně do jižních Čech.

Ovšem Korfu bylo úžasné. A těch zážitků. Projížďky na skůtru, na čtyřkolce, na lodi, kde mě stihla úporná mořská nemoc trvající po celou plavbu. Mužův snubní prstýnek ztracený ve vlnách Agios Gordis. Hrady z písku, vzájemné plážové předčítání. A v neposlední řadě výborné jídlo, které jsem si díky stavu dva v jednom dosytosti a bez výčitek užívala.

Aktuálně jsme na tom ovšem bídně, večery trávíme střídavě přilepení u notebooků a pátráme. Tu se nám nezdá pláž, tam zase ubytování. A když se poštěstí nalezení ideálu, nevyhovuje termín. Je to zkrátka k vzteku. Ale já stále žiju se svou azurovou vidinou, a i když mi to neúspěšné hledání leze na nervy, neztrácím naději.

Takže Korfu, v září se určitě uvidíme!

Kdysi dávno ve dvou...

A letos už ve čtyřech...

Sama

Když mám starosti, otázky nebo jen chuť na nějaké andělské pohlazení, sahám po kartách. Pozitivních a optimistických, samozřejmě, u kterých nehrozí, že vám oznámí „blíží se veliké neštěstí“, případně „zítra zemřeš“.

Poslední dobou mi pod ruku většinou přichází karta, jejíž text začíná slovy Buďte chvíli sami v přírodě a meditujte...

Jo, jak ráda bych poslechla.

Ale právě teď se nacházíme, vzletně a mírně řečeno, v poněkud intenzivním období. Spousta práce. Málo času. Vytížený muž. Náladové děti.

Zmizet někam a sama? Sci-fi.

A tak si alespoň hýčkám ty dvě ospalé hodiny mezi desátou a půlnocí. Sním a medituju. Čtu a píšu. A přijde mi celkem úsměvné, že naposledy jsem měla čas sama pro sebe před státnicemi. Byl sice vyhrazený na učení, ale byl jen můj. Kdo by řekl, že s nostalgií zavzpomínám právě na to nervydrásající období. Ale taky na období, kdy jsem byla takříkajíc "hájená".

Na druhou stranu, intenzivní rozhodně neznamená špatný. Takže jsme sice poslední dobou v jednom kole, ale taky se dost smějeme, objevujeme nová slova (víte například co je to helikopterník?), nová místa i nové lidi. A já píšu. Víc než dřív.

Ať už odbrorné články pro portál Šance dětem (např. zde a zde), na které jsem pyšná, protože pro mě znamenají podpoření dobré věci a k tomu i první finanční ocenění mého psaveckého "umění" . Nebo své tajné "dílo".

Ale stejně bych tu chvilku o samotě brala. Snad brzy...

Prozatím vzhůru do druhé poloviny prázdnin!

A kdyby to šlo, tak prosím bez krvavých i nekrvavých úrazů a za trochu klidu a volnější tempo bychom se taky nezlobili. Díky! :-)

Předstátnicové obalování nervů...o samotě:-)

Na rozcestí

Za okny nám zuří pořádná bouře. Vichr zdemoloval altánek. A u dětí, které nemůžou spát se s mužem střídáme. 

Tohle počasí jsem mívala ráda jako záminku pro dlouhé nerušené čtení. V takovém nečase po vás totiž nikdo nemůže chtít, abyste byli akční! Zalézt si někam do pohodlného koutku s knížkou je tedy to nejrozumnější, co můžete udělat.

Dřív jsem vyhledávala hororové příběhy, pro něž byly bouřky a stromy ohýbající vítr dokonalou kulisou. Poslední dobou dávám přednost jemnějším příběhům. Jeden takový vám dnes přináším.

Přeji příjemné čtení!

...

Na rozcestí

Doma ve váze mám už skoro týden překrásnou rudou růži. Nádherně voní. Jenže já jsem z ní nervózní. Připomíná mi naši hádku. Jednu z mnoha a přeci tak jinou. Horší.

Dokonce padlo i slovo rozvod. Myslím, že první ho vypustil z pusy Libor. A já se svezla s ním. Pak už jsme si vyhrožovali rozvodem, odchodem a sbalením věcí vzájemně. Ještě teď je mi úzko z toho, co jsme si ve vzteku řekli. Jak staré a zapomenuté křivdy jsme si vyčetli. 

Nakonec na mě zařval, že lituje, že si mě vzal. A vytáhl tu nejhorší a nejbolestivější zbraň. Děti. Ty, které nemáme. Ty, které zřejmě nemůžeme mít. Alespoň ne spolu.

Pak odešel. Prásknout dveřmi si samozřejmě neodpustil.

Vrátil se v noci. Nechtěla jsem s ním mluvit a tak jsem předstírala, že spím. A přitom jsem tajně doufala, že se mě pokusí vzbudit. Že si všechno vyříkáme. Usmíříme se. Pomilujeme se...

Ráno odjel na služební cestu dřív, než jsem se probudila. Na stole po něm zůstala nedopitá káva, rudá růže a u ní lístek s jediným slovem. 

Promiň!

„Na co myslíš?“ 

Trhla jsem sebou a otočila se ke kolegyni.

„Celý týden jen koukáš do blba. Co ti je?“

„Doma jsme se pohádali,“ odpověděla jsem po pravdě a pokusila se soustředit na sloupce čísel na monitoru.

Jana si soucitně povzdechla a nechala mě být. Věděla, že víc jí neřeknu.

Bezmyšlenkovitě jsem na počítači otevřela soukromou emailovou schránku. Tři nové zprávy. Upomínka do knihovny a dvě reklamy týkající se letních dovolených a psích granulí. Všechny jsem vymazala.

Otevřela jsem mail z nedělního večera.

Milá Ireno,

děkuji za váš zájem. Místa na kurzu stále ještě jsou.

Podle toho, co jste mi napsala, usuzuji, že by bylo ideální, abyste přišla společně s manželem. Věřím, že by vám mnohá cvičení a meditace pomohla k harmonizaci vašeho vztahu a odbourání některých vašich konfliktů...

Právě kvůli tomu jsme se pohádali. 

Libor mě podporoval téměř ve všem. Ať už to byly břišní tance, jóga nebo má nejnovější záliba v alternativní medicíně a ezoterických přednáškách. Ale jen do chvíle, než jsem do svých aktivit chtěla zapojit jeho. Svého pragmatického, za všech okolností racionálně uvažujícího manžela, který se na veškeré nemateriální sféry dívá se stejným despektem jako na naši sousedku zaříkávající kolemjdoucí a zamořující svůj (i náš) byt dýmem z kadidelnice a vonných svíček.

Ale já bych vyzkoušela cokoli. Cokoli, co by mi pomohlo vybřednout z toho začarovaného kruhu a pocitu bezvýchodnosti a marnosti. A navíc provinilosti.

Jsem vdaná za báječného chlapa, který má lukrativní zaměstnání. Žiju v krásném bytě s vysokými stropy (a bláznivou sousedkou). Mám práci a každý rok si z dovolené přivážím suvenýry z jiného koutu světa. A přesto mi to nestačí. Jsem nespokojená a chci víc.

Možná chci dítě. Možná toužím najít smysl života. A možná jsou tyhle dvě věci ve skutečnosti jedno a to samé.

Z práce jsem odešla s vědomím, že po víkendu budu dohánět resty a zůstávat v kanceláři přesčas. Tohle nebyl dobrý týden. Z běžné hádky bych se takhle nesložila, ale ta nedělní scéna mě zasáhla. Možná má Libor pravdu. Jestli opravdu nemůžu mít děti, bylo by fér od něj odejít. Nechat ho najít si někoho plodného, spokojeného a majícího jiné záliby než navštěvování ezoterických kurzů.

Na druhou stranu dali jsme si slib. V dobrém i ve zlém. V nemoci i ve zdraví. Měli bychom hledat řešení. Ne předstírat, že žádný problém neexistuje.

A že teď naším jediným problémem není moje neschopnost otěhotnět, je po včerejší hádce zřejmé. Možná to ani jediný náš problém nikdy nebyl. Možná je to jen důsledek něčeho, co je nebo naopak není mezi námi...

Koupila jsem si zmrzlinu a přeběhla silnici. Za chvíli jsem byla v parku. Téměř podvědomě jsem se vydala k lavičce pod odkvétající magnólií. Kdysi dávno jsem tu dostala první pusu.

Jmenoval se Pavel a byl to nejhezčí kluk ze třídy. Dneska rozváží pizzu a podvádí svou ženu.

 

Libor historku o mé první puse znal. Stejně jako nespočet dalších. A já zase znala jeho. Věděla jsem, před čím se jako dítě schovával ve skříni. Jak neslavně to dopadlo, když se poprvé opil. I že to jednou dělal v kině, odkud ho nakonec i se slečnou vykázal rozlícený promítač.

Ale poslední dobou jako bychom se navzájem míjeli a ztráceli. Míň si povídáme. Víc se hádáme. A pokud jde o sex, tak z toho se stala pouze ovulací řízená povinnost.

Dostali jsme se na rozcestí. Můžeme se každý dát svou vlastní cestou a těch jedenáct společných let si v lepším případě uchovat jako krásnou vzpomínku. Nebo se pokusíme znovu najít cestu společnou. 

Olízla jsem zmrzlinu stékající po stranách kornoutku a s tím známým bodnutím někde u srdce pozorovala, jak se ke mně blíží dvě ženy s malými dětmi. 

Dva kluci a jedna holčička. Kluci byli blonďáčci ostříhaní na ježka a holčička měla tmavé kudrlinky. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči, dokud mi nezmizeli za rozložitým rododendronem.

Kolikrát za ty tři roky jsem přemýšlela o tom, jak by asi vypadaly naše děti? Byly by zrzavé po mně nebo černovlasé po Liborovi? Měly by jeho dolíčky ve tvářích nebo můj příliš dlouhý nos?

Ten první rok jsme všemu nechávali volný průběh. Měli jsme čerstvě po svatbě. Všichni se ptali, kdy plánujeme rodinu. Ale my po dětech zatím netoužili. Přesto se to zdálo tak nějak logické, pořídit si miminko.

Když to nešlo, nic jsme si z toho nedělali. To až druhý rok. 

Začala jsem se pozorovat, nakupovat těhotenské testy ve velkém a s mírnou závistí si prohlížet kulatící se kamarádky, známé i náhodné kolemjdoucí. Pak přišla řada lékařských vyšetření. Verdikt zněl jasně. Viníkem neúspěchu jsem já.

Během třetího roku, který se pomalu chýlil ke konci, jsme podstoupili snad všechno, co lékařská věda nabízí. Všechno, kromě umělého oplodnění. Libor byl pro, ale já měla pořád pocit, že to musí jít normálně. Přirozeně. Pěkně s láskou doma v posteli. Ne sterilně v laboratoři v Petriho misce.

Zvedla jsem se z lavičky, strčila do pusy zbytek kornoutku a zamířila zpět na rušnou ulici. Magnolii, stejně jako svou nerozhodnost, jsem nechala za zády. 

Na ten meditační kurz večer půjdu sama. Potřebuju novou perspektivu. Potřebuju najít svou ztracenou rovnováhu a rozhodnout se, co dál. A kdo ví, jestli konečně právě tohle není něco, co mi změní život?

Doma jsem si dala lehkou večeři, sebrala prádlo a sbalila láhev vody a karimatku. Pro případ, že by Libor dorazil, jsem na stole nechala vzkaz. 

Když jsem znovu vyšla ven, cítila jsem se zvláštně volná. Konečně jsem se rozhodla, že něco udělám sama pro sebe. Ne pro Libora. Ne proto, že chci dítě. Ale zkrátka jen a jen pro sebe. Protože jinde ani začít nemůžu.

V malém sále se zrcadly a velkým Buddhou na stěnách se pomalu scházeli lidé. Pozdravila jsem se s lektorkou a rozložila si karimatku v nejzazším rohu. Nikoho jsem tu neznala, ale jako by všichni byli naladění podobně jako já. Hovor pomalu utichl a lektorka všechny uvítala a objasnila, co se bude dít.

Když ztlumila světla a pustila meditační hudbu, pohodlně jsem se usadila a zavřela oči. V tu chvíli dorazil nějaký opozdilec. Šeptem se omluvil a začal hledat volné místo. Za zavřenýma očima jsem vnímala, že se blíží až ke mně. Pak mi přeběhl mráz po zádech. 

Byl to Libor.

Beze slova jsem se posunula a udělala mu vedle sebe místo. Usmál se. Vypadal rozpačitě a nervózně. Ale byl tady.

Znovu jsem zavřela oči a v meditaci se vydala na cestu. Byla dlouhá, ale zdálo se, že po ní nejdu sama. Rozcestí jsem nechala daleko za sebou.