Sportem k trvalé invaliditě...

...jak praví známé pořekadlo.

Asi na tom něco bude.

Jen v poslední době se mi podařilo zneškodnit si na pár dní koleno a kotník při cvičení s Jillian. 

Při běhu jsem si odřela koleno a loket.

Z cyklodovolené jsem si přivezla nejednu krásnou modřinu pokrývající většinu mých končetin. Ještě před pár dny jsem tak vypadala jako fialovo žlutý dalmatin. Přičemž, ne že bych z kola spadla, jen zjevně neumím zacházet s něčím, co má dvě nevyzpytatelné šlapky... 

A konečně včera. Po třech letech jsem s mužem vyrazila na squash.

Až na mužův (tradiční) příjezd na poslední chvíli až pozdě probíhalo vše hladce. Pěkně jsme se rozpinkali. Zjistili, k oboustranné radosti, že nám to nejde až tak zle. A vesele se pustili do hry na body.

První set pro mě dopadl bídně. Prohrála jsem ubohých 1:11 a dostala křeč do zápěstí.

Ve druhém setu jsem dala muži zabrat víc, ale nakonec jsem stejně prohrála. Už to ovšem bylo o fous, 10:12.

No a konečně tu máme osudnou třetí hru. Vedla jsem krásných a zasloužených 8:3, když jsem se ve zběsilém honu za míčkem zhroutila k zemi. Mohl za to zrádce kotník. Po několika minutách bolestného vytí jsem se ovšem vzmužila a poskakujíc po jedné noze set dohrála. Za své vítězství 11:9 vděčím mužově galantnosti.

Kotník se držel až do večera. Pak chudák natekl a přestala s ním být rozumná řeč. Ráno mi teta doktorka po telefonické konzultaci doporučila stáhnout obinadlem, chladit a zůstat v klidu. 

Jo, to by se mi moc líbilo. Leč klidový režim matky na mateřské je spíš parodií dříve řečeného.

A tak si tu tak pajdám. Běhám po zahradě ve snaze ohlídat děti, přičemž Amálka se sádrou je rychlejší než já. A přemýšlím o tom, že začnu držet nějakou drastickou dietu, protože zhubnout sportem mi asi souzeno není.

 ...

Skrytý talent ve mně dřímá,

stačí trocha cviku,

jen všechny kolem hrůza jímá,

jsem-li ve sportovním triku.

Noční výprava

Za časů prepubertálních a raně pubertálních jsme větší část prázdnin trávili s mou sestřenkou Terčou a bráchou Dejvem v chátrajícím domě u našeho otce. Bývaly to skvělé prázdniny. 

Náš otec nepatří právě k nejzodpovědnějším a zpravidla se moc nestaral o to, kde jsme nebo v kolik se vrátíme domů. A my si tak žili po svém. Domů jsme se chodili jen najíst nebo si nechat ošetřit přespříliš krvácející zranění. Plavili jsme se na voru po rybníce, budovali tajné skrýše a do noci hráli na schovávanou. 

Poslední dobou jsem však o prázdninách v roli naprosto opačné. Mým úkolem je uhlídat ratolesti, aby chodily včas spát, zdravě se stravovaly, vorům a podobným předmětům se vyhýbaly a krvavá i nekrvavá zranění eliminovaly. Ne vždycky jsem stoprocentně úspěšná, ale snažím se.

Ovšem pak přijdou chvíle, kdy se skoro vracím v čase a zase si užívám to plížení tmou a strach z toho, že nás někdo načapá.

Za všechno může Terča. Moje sestřenka, která mě v rámci návštěvy u nás vylákala k jisté noční výpravě. Terča je totiž lovec. Lovec kešek, abych byla přesná. A právě u nás si taky jednu vyhlédla.

Shodou okolností jsme se však k výpravě za keškou celé dny nedostaly. To bylo pořád na hrad, na zámek, do lanového centra a pak přišel poslední večer návštěvy. A poslední šance vyrazit na lov.

Počkaly jsme, až všechna omladina usne, zanechaly děti v laskavé péči ospalého muže a vyzbrojeny navigací, čelovkami a neosvětlenými koly se o půl dvanácté v noci vyplížily před dům.

Poté, co jsem zjistila, že po mém neodborném zásahu světlo na kole svítí stále pouze do korun stromů a nikoli na cestu, jsem vzala světlo raději do ruky. Terča nasadila čelovku. A za štěkotu psů probuzených Bernieho pobíháním jsme jinak tichou vesnicí vyrazily do polí.

Když se cesta změnila z pohodlné asfaltky na polňačku, byly jsme ještě v klidu. Když se ovšem cesta proměnila v brázdy mezi obilím, znervózněly jsme. Navigace ale ukazovala správný směr, já se pokusila vytěsnit z hlavy strašidelné historky o kruzích v obilí a nakonec jsme dorazily k cíli.

Tím byla jakási nazelenalá „bažina“ plná vyder či nutrií. Nutno dodat, že ty pravděpodobně k smrti vyplašil do vody se vrhající Bernie, takže nás nechaly na pokoji.

Podle nápovědy jsme měly hledat statnou vrbu s chorošem.

Jednu jsme objevily. Mezitím se vybila první baterka, Bernie se vyřítil z bažiny a vyděsil nás (spíš mě) k smrti a nakonec nás ještě krásně ohodil páchnoucí vodou. Ale ani po půl hodině jsme nalezení krabičky se zápisníkem nebyly blíž.

Začínala nám být zima, strašně jsme smrděly a žrali nás komáři. Čtyřicet minut lezení po stromě a hrabání pod ním, ale keška stále nikde.

Náhle Terča ve světle další skomírající baterky uviděla další statnou vrbu. A dokonce s chorošem. Nalezení kešky pak bylo jen otázkou několika vteřin. (Ačkoli Terča by jistě ráda dodala, že já bych na ten strom tupě zírala nejspíš ještě teď.)

A takhle tedy vypadají má dospělácká dobrodružství.

Skoro hodinu někde u páchnoucí louže plné kdo ví čeho šaškujete u špatného stromu, abyste se po nálezu toho správného podepsali do notýsku a natěšení na teplou sprchu a čistou postel vyrazili k domovu.

Zkrátka labůžo!

Každopádně díky, Teriku :-)

Amálka a duchové

Ať si říká, kdo chce, co chce, trvám si na tom, že kolem nás existuje spousta věcí, bytostí a další havěti, kterou nevidíme. Alespoň většina z nás.

Ovšem děti mají oči zpravidla lepší, smysly čistší a mysl otevřenější.

V autě mi tak Matýsek čas od času hlásí, že s námi jede v autě malý andílek. V lese spolu hledáme skřítky. A sem tam hodíme řeč s nějakým imaginárním kámošem.

Ovšem zatím největší senzibilitu prokázala naše Ami.

V době působení našeho domácího poltergaista jsem ji nejednou přistihla, jak s kýmsi neviditelným živě „konverzuje“ ve dveřích do špajzu nebo u ledničky. A na denním pořádku bylo i její veselé mávání do zdánlivě prázdných rohů.

Nicméně to vše bylo v době, kdy jsme si o tom nemohli dost dobře popovídat, jelikož má neschopnost telepatické komunikace a Amálčina slovní zásoba omezující se na máma, táta a mňam, nám kladla do cesty značné překážky. 

Dnes na tom sice s telepatií nejsem líp, zato Amiška se zlepšuje. Pro konverzaci s ní bych sice nezasvěceným doporučila Amálko-Český slovník, ale mezi námi děvčaty to už obstojně jede. Člověk jen musí být ve střehu, neboť rozpoznání aktuálního významů takových slabik koko, které dle asociace a tóniny, odlišují zhruba sedm různých věcí, vyžaduje pekelné soustředění.

Jsou však věci, které větší překlad nepotřebují.

Z dnešního výletu na Kunětickou horu, kam jsme se vydali s mými sestřenkami, si Amálka přivezla v pravdě silný zážitek. (O čemž svědčí i fakt, že tatínkovi o tom „vykládala“ celou večeři.) Viděla tam totiž strašidlo.

To bylo tak.

Matýsek se sestřenkou Kájou se ochomýtali u jedné obzvláště pěkné mříže zakrývající chodbu vedoucí kamsi pod hrad. A já se rozhodla, trochu si je tam naaranžovat. Přišoupnout k nim Amálku. A všechny je, vybavena pouze mobilním foťákem, pěkně zvěčnit.

Leč sotva se Ami ocitla u mříže, začala vřískat. Marné bylo uklidňování na dálku a instruování těch dvou starších, aby ji chytili za ruku. Ami řvala a řvala a znehybněna sádrou, marně se pokoušela o únik.

Rezignovaně jsem tedy schovala mobil a vzala si uslzené dítě do náručí.

Jen co se Ami trochu zklidnila, začala zběsile gestikulovat, že „tam“ byl „pán“ a dělal „uááá“ a „bububu“. 

Snad Ami viděla ducha, snad hradní strašidlo, nebo se jí jen nechtělo šaškovat před foťákem. Já ovšem dám na instinkt svého potomka a k té mříži už raději nepolezu. Kdo ví, co by ten „pán“ udělal se mnou.

Inkriminovaná mříž

Období vzdoru

Odborná literatura, populárně naučné rodičovské příručky i mé zápisky z vývojové psychologie hovoří jasně. Období vzdoru je něco naprosto přirozeného a není třeba si zoufat, promění-li se naše andělské dítko kolem druhého až třetího roku v uvztekaného raracha.

Zpravidla ho to zase přejde. Jen naše nervy dostávají řádně zabrat.

Stresem šedivějící rodiče, pomalu ztrácející rodičovské sebevědomí, pak jistě potěší, že dle profesora Matějčka není vzdorovité chování v tomto věku špatným znamením do budoucna ani naší výchovnou chybou.

Co už je ale plně v našich rukách, je způsob, jakým se se vztekajícím dítětem vyrovnáme. Odborné prameny tvrdí, že minimálně polovina dětských záchvatů vzteku je vyprovokována tím, že my dospělí příliš spěcháme a nemáme čas, chuť či energii se s dítětem bavit, natožpak diskutovat a hledat kompromisy.

Matějček shodně s dalšími odborníky tvrdí, že ideálním stavem je předcházení konfliktům, které vedou v tomto citlivém období k tomu, že se nám potomek vrhá k zemi a se slzami stříkajícími dva metry daleko vyřvává své požadavky.

Což je sice rada pěkná a užitečná, ostatně sama ji často převádím do praxe, ale v oné opomenuté polovině případů naprosto k ničemu. Protože teorie ráda zapomíná na okamžiky, kdy dítko z naprosto pohodového stavu přechází k řevu, slzám případně okopávání všeho k okopávání dokonale nevhodného z neznámého důvodu. Respektive pro nic za nic.

Dosud se nám doma dařilo záchvatům vzteku většinou předcházet. Jednak proto, že Matýsek je vcelku klidné dítě. A jednak proto, že jsem vcelku laxní matka, která mnoho věcí neřeší a stejně jako děti nemá ráda, když se na ni spěchá.

Další část záchvatů byla zažehnána již v počátku. Stačilo nenechat se vyprovokovat k protiútoku („Klidně si křič, já si zatím dočtu kapitolu.“) Nabídnout jinou alternativu („Fajn, vyber si jiné ponožky, ale tyhle okamžitě vytáhni z Bernieho misky.“). Rozptýlit pozornost („Vztekáš se vážně ukázkově, ale viděls ty dvě ploštice? Vypadá to, že právě dělají miminka!“) Případně vyrukovat se Vzteklínkem („Vzteklínku, okamžitě z Matýska slez nebo chudák Matýsek nedostane nanuka!“)

Dnes však Matýsek se Vzteklínkem za krkem perlil. Nejen že se jednalo o záchvat bezdůvodný. Ale ještě ke všemu velice dlouhý. 

A teď Matějčku raď!

Matýsek se těsně před večeří najednou přestal usmívat a proměnil se v pištící příšerku, která vlastně ani nevěděla, co chce, ale nehodlala přestat, dokud to nedostane. S malou přestávkou na večeři se pak Matýsek vztekal, ječel a zmítal téměř dvě hodiny.

Přiznám se, jsem na nás rodiče pyšná. Nevypěnili jsme. Nevybuchli jsme. A situaci jsme, jak jen to jde, když se vám v rukou zmítá zpocený a prskající potomek, zvládli důstojně. Jen nás to trochu vyděsilo. Měli jsme za to, že nás období vzdoru minulo. A ono možná ne. Zdá se, že mělo jen zpoždění.

Na druhé straně je obdivuhodné, že se Matýsek i při tom vřískotu a kopání do postele, nevzdává své logicky uvažující mysli. 

Poté, co se náš synek propracoval přes požadavky týkající se jiného trička na spaní, střídavé odmítání všech členů rodiny, vyžadování jiných kalhot na spaní, odmítání vlézt do postele, odmítání vylézt z postele a dojít se vyčůrat, zakazování ukolébavky a nevybíravé vynucování ukolébavky přišel s požadavkem vskutku nestradičním. Když už nevěděl co by měl chtít či odmítat, zlostně konstatoval, že chce dnes spát na stropě. Na mou prostou poznámku, že to nejde, pak reagoval rozkazem, abych tedy obrátila dům vzhůru nohama...

A zatímco já přemýšlím, jak dlouho bude trvat, než uteču před Matýskovým obdobím vzdoru do lesů či se neudržím a taky začnu ječet. Muž si libuje v tom, že náš tříletý syn už pochopil zákony gravitace.

Jojo, ti moji chlapi jsou si stále podobnější :-)

Na letišti a ještě dál...

Bráška si dává repete a už podruhé odlétá do Ameriky za svým hokejovým snem.

Respektive, včera odletěl. Ale bylo to jen tak tak.

Těžko říct, jestli tam nahoře někdo zkouší jeho odhodlání nebo je to jen lidská zhůvěřilost. My jen doufáme, že se z problémových odletů nestane nemilá adrenalinem prosycená tradice.

Loni to byl příjezd na letiště na poslední chvíli.

Letos to bylo ještě horší. Dejv se na letiště dostavil včas. Tedy lépe řečeno se značným předstihem, pro jistotu. Ale na místě se dozvěděl, že na seznamu cestujících není. Jeho letenka není zaplacená. A tudíž zřejmě nikam neletí.

Hokejový agent, který měl zajištění letenky na starosti, příhodně nebyl k zastižení. Možná si za zpronevěřené peníze užíval dovolenou. Nebo ne, kdo ví.

Nicméně náš Dejv počal propadat chmurám a s plnou hlavou špatných znamení, která ho nutí zůstat v české kotlině, odmítal další alternativy.

Nebudu vás napínat. Celá letištní story má naštěstí happyend. 

Nebiotatínek zachoval chladnou hlavu a zalovil ve virtuální peněžence. V letadle bylo ještě místo. A tak byla zaplacena letenka číslo dvě.

Pak přišlo srdcervoucí loučení. Objímání a olíbávání. I chlapské potřásání pravicí. Nakonec poslední zamávání a Dejv nám na deset měsíců odletěl oslňovat americký hokejový svět.

Mohli bychom ho vidět i dřív. Leč můj plán, zaletět si do Ameriky oslavit Vánoce, se nesetkal s velkým pochopením z řad našich mužských poloviček. Takže zatímco maminka a já si představujeme, jak pěkné by bylo trávit Vánoce pěkně pospolu a ještě k tomu za oceánem. Naši praktičtí muži připomínají finanční stránku věci a snaží se nás přimět k logickému uvažování.

Samozřejmě mají pravdu. Což je dost k vzteku.

Ale ještě je tu možnost výhry například v loterii. Takže krásný den a já si jdu koupit los a snít o Santa Clausovi a ozdobené palmě.

Mimochodem, hodně štěstí, bráško!