Deštivý dětský den

Být zpruzení z počasí, to je hlavně doména nás, dospěláků. Děti se většinou jen tak rozházet nenechají. A když jim člověk slíbí trochu té komerční zábavy a pak by z toho rád vycouval kvůli monzunům za okny, nemají pro takové srabáctví velké pochopení.

S mužem jsme se proto vzmužili. Děti obalili od hlavy k patě do igelitu. A vybrali jejich prasátka, neboť hotovost nám došla a karty většinou u stánku s cukrovou vatou neberou.

Navlhnout jsme stačili ještě před naloděním do auta. Hlavně za krkem, kam se voda soustřeďuje, když člověk kurtuje děti do sedaček, je to nepříjemné. Ale naložili jsme, vyjeli a na dostihové závodiště se přemístili bez výrazné újmy na náladě všech zúčastněných.

První zastávkou byla tribuna s Michalem. Mágem izolepové zábavy a Matýskovým oblíbencem z Kouzelné školky. Velkým úspěchem se po představení stal pro Matýska zisk Michalova autogramu. Jeden by nevěřil, jak děti sotva odrostlé mateřskému mléku dokážou mít ostré lokty, když jde o fotku jejich Školkového idolu.

Zástavky číslo dva, tři a tak dále, byly již poněkud poznamenány sílícím deštěm. Dětským nadšením a zapálením pro kolotoče by však zřejmě neotřáslo ani tornádo. Tak jsme se ještě nějakou dobu brodili blátem a loužemi. Téměř si navodili hyperglykemický šok požitím tureckého medu neznámého původu. A na závěr si užili jízdu na labutích, při níž nad námi zřejmě někdo otočil uzávěrem vody a dílo mokré zkázy tak dokonal.

Nicméně děti se i přes kaluže v botách a omrzliny na rukou tvářily spokojeně, a tak jsme mohli letošní Den dětí označit za vydařený.

Moje mUčení

Facebookem teď letí rozkošná veršovánka. Dokonale vystihuje současné společenské naladění i těch 6 ˚C venku. S dovolením si ji od neznámého autora zapůjčím.

Březen – za kamna vlezem

Duben – ještě tam budem

Květen – topím jak kretén

Normálně bych to asi ani nezaregistrovala, ale v současnosti trávím prokrastinací více času než je zdrávo. A dokonce i facebook, který běžně k mým žroutům času nepatří, se stává vhodnou záminkou proto, abych učení ještě o minutku odložila.

Do učení se mi nechce tak moc, že jsem dokonce začala cvičit!

Zdroj

Každý den půlhodinka s Jillian Michaells. Její 30 day shred už obletělo blogosféru třikrát tam a zpět. 

Když už jsem na ni ve vodách internetu narazila zhruba po stopadesátéprvní a do tajů speciální pedagogiky se mi stále pronikat nechtělo. Řekla jsem si, že je nejvyšší čas začít pracovat na tom, aby si mě okolí v létě u vody nepletlo s těhotnou.

Pustila jsem se tedy do cvičení. Činky nemaje, vzala jsem zavděk flaškami s vodou. A s nadšením se na to klikování, poskakování a sklapovačkování vrhla.

Po třiceti minutách jsem si ještě ráda vlezla do vany s otázkami ze specky.

Momentálně jsem tedy již čtrnáctým dnem ve stavu, kdy se učení i cvičení stalo mým mučením.

Ale s učením přestat nemůžu. Ne do příštího týdne.

A s cvičením přestat nechci. Při životě mě i přes natažený vaz pod kolenem, bolavé břišní svalstvo a zmasakrovaný kotník (přičemž pokulhávání jím způsobené mi přineslo přezdívku Joffreye), drží jen vidina vysportované krasavice v mém zrcadle. Co na tom, že díky nočnímu učení, při němž pořádám zběsilé nájezdy na ledničku, se té vysněné postavy asi nedočkám. Snít je krásná věc.

Jdu tedy snít o tom, že jsem hotový bakalář s ideálními mírami, mořem volného času a hlavou plnou nápadů.

Už aby to bylo :-)

Vzteklínek

Nerada bych to zakřikla, ale Matýsek je celkem kliďas. Jasně, vytočí ho, když mu Amálka rozdupe architektonický legoskvost nebo když ho ti zlí, nechápaví a nepřející rodiče nutí jít ke stolu, zrovna když má  rozdělanou práci. Ale vzteky se po zemi neválí.

Ami, to je větší dračice. Naštve ji kde co. Ale zatím to zvládáme taktéž bez kopání do blízkých předmětů či bušení hlavou o zeď. Jen ten její hlásek je celkem pronikavý...

Nicméně v případě potřeby máme po ruce skřítka Vzteklínka. Je to takový malý škodolibý bastard, který si vám sedne za krk a pokouší vás k dalšímu a dalšímu vztekání se. Jistě ho známe všichni. 

V případě nějakého většího dětského "záchvatu", se pak většinou místo k dětem, obracím ke skřítkovi. Zpravidla to zabírá.

Nedávno jsem byla svědkem scény téměř divadelních rozměrů. Kluk asi tak tříletý se své role zhostil fantasticky.  Jeho kvílení  a dokonalý placák k zemi, včetně okopávání neméně hlučné maminky, mi zůstanou v hlavě dlouho.

Snad proto vznikla tahle vzteklouní minipovídka :-)

Vzteklínek

Miluju neurotické matky. Takové, co se vytočí do vrtule, když se jejich sladký potomek začne válet vzteky po zemi.

Ach ano. Vztek. Naše potrava, naše životodárná energie. Žijeme ze vzteku. Jsme vyloženě záporné postavy. Tak proč se, kurňa, nemůže náš druh jmenovat trochu drsněji?

Vzteklínek. Vždyť to je vyloženě pro smích!

„Jáchyme, okamžitě se zvedni z tý země nebo tě seřežu, že si tejden nesedneš!“

Á, už to začíná. Matinka se nám dostává do varu. Když to půjde takhle dobře dál, mohl bych za ni dneska dostat i prémie. Jen nechápu, že jí ještě nedošlo, že tímhle pokřikováním Jáchyma dostane jen do většího afektu? Tedy, ne že bych si snad chtěl stěžovat. Pro mě je to jedině dobře. Jen díky Jáchymovi jsem si vybudoval kariéru. Patřím mezi špičku mezi Vzteklínky.

Jen kdyby to nebylo tak trapné a ponižující! Vzteklínek! Copak se nám nemůže říkat aspoň Vzteklouni? Nebo Vzteklinátoři?!

Jasně! Být tak Vzteklinátor! Tvrdý, nelítostný a hrůzu nahánějící stroj, který rozsévá jen vztek a svár.

„Néé! Nech mě! Jsi zlááá! Nesnáším tě!“

Jen do toho, Jáchymku, ještě přidej! Kdybych neměl plné ruce práce s tím, abych se udržel Jáchymovi za krkem, radostí bych si mnul ruce.

Dneska to bylo skoro bez práce. Máme sotva devět ráno a parádní záchvat vzteku je v plném proudu. Stačilo sednout na Jáchyma, jen co se vzbudil. Rozladit matinku nabručeným výrazem. Pak nějaké to vylité kakao, tričko s autem místo kosmonauta a před domem chybná volba trasy. A Jáchym už se nám válí po zemi, ječí, kope a vzteká se naprosto ukázkově.

Jo, období vzdoru, to jsou pro nás přímo žně.

„Říkám to naposledy, přestaň dělat scény!“

„Uááááá!“

Správně Jáchyme, nenech se zdeptat a zklidnit!

„Ty spratku mrňavej, já už toho mám dost!“

Ájé, matince došla trpělivost. Dneska to nevydržela moc dlouho. Asi proto, že z okna kouká sousedka. Nebo že by premenstruační syndrom? 

To je celkem jedno. Tak jako tak teď přijde ta nepříjemnější část.

Jako bych to neříkal. Už nás vleče domů. Ale Jáchym je pašák, než dojdeme do druhého patra, vzburcuje celý barák. A za starou Votočkovou by taky mohly být prémie. Nesnáší děti. A ty hlučné obzvlášť.

Ne, do sprchy ne!

„Néé, nech mě! Já nechci! To studí!“

Fuj, tak tenhle způsob uklidňování vážně nesnáším. Studenou vodou rovnou mezi oči...

No nic, dám si pauzu. Na chvíli.

Ale stejně... 

Já se vrátím!

Kolo, nářadí a já

Byl krásný den. Jako stvořený pro malý výlet. Na zmrzlinu, obhlídnout fontánu, nakoupit a domů. To vše na kole s cyklovozíkem.

Krásně jsem si to naplánovala.

Jenže jen co jsem naložila děti, svačinu a další cestovní příslušenství a vyjela ze zahrady, začalo kolo strašně vrzat. Fajn. Slezla jsem a volám muži do práce, kde a zda doma máme něco, co bych mohla na kolo nastříkat, aby přestalo ten nervydrásající zvuk vydávat. Patřičně informovaná otáčím kolo a jedu zpět k domu, když v tu chvíli začnou z předního kola vypadávat dráty. Jen tak si jeden za druhým praskají.

To kolo mě nemá rádo.

Naštěstí je mužovo.

Za hlasitého nesouhlasu dětí se tedy vracíme na zahradu. Po chvilce váhání se odhodlávám k radikálnímu kroku. Opět volám muži. Že se mu jeho kolo rozpadá, a zda-li půjde na kolo mé přendat upínací mechanismus na cyklovozík.

Prý ano, pokud mám na kole rychloupínák. No, těžko říct. Na sedle je, ale na kole?

Fotím detail kola muži a posílám MMS.

Za chvíli muž volá, že sice dobrý, ale to kolo jsem vyfotila z druhé strany.

Po blbuvzdorném popisu ovšem začínám chápat, jak rychloupínák vypadá a zjišťuji, že ho mé kolo vlastní. Dostávám tedy zevrubnou instruktáž, kterak na své kolo připevnit onen čvonč na připínání vozíku.

Nevypadá to složitě.

Z mužova kola sundám čvonč poměrně snadno a na řadě je montáž na kolo moje. Povolit rychloupínák, vyšroubovat černý špuntík, nasadit čvonč, zašroubovat špuntík, utáhnout rychloupínák a je to!

Jenže cyklovozík nasadit nejde. Překáží mu šroub od drátu, co drží blatník.

No, ale dostala jsem se tak daleko, tak to nevzdám. Jdu hledat šroubovák.

Odšroubuju dráty držící blatník a chci ho dát pryč. Nejde to.

Ještě tu máme šroub pod sedlem. Jdu si pro kleště a snažím se šroub povolit. Nejde to. Překáží mi nosič.

Jdu si pro inbus a povoluju nosič. Dostala jsem se ke šroubu pod sedlem. A nic. Snažím se ho povolit ze špatné strany. Tam kde je matička už to jde líp. Ani ten nosič by tam nepřekážel. Nevadí.

Držím štípačkami šroub, aby se neotáčel (nic jiného jsem nenašla) a kleštěmi povoluju matičku. Jupí, šroub je venku! 

Předčasná radost. Blatník stále nechce pryč.

A vtom mi to došlo! Vždyť já nemusela oddělávat nic jiného než jeden drát držící blatník! Jsem blbá. Ale co, alespoň jsem našla řešení.

S novým elánem montuju zpět šroub pod sedadlem, nosič a jeden blatníkový drát. Zbylo mi pár jakýchsi součástek, ale všechno drží, tak snad to nevadí.

Zkouším zapřáhnout cyklovozík. Jde to! Jsem génius! 

Děti nadšeně naskakují do vozíku. Máme dvě hodiny zpoždění, ale to nevadí. 

Výlet čeká!

Ilustrační foto (Matýsek je, narozdíl ode mě, s nářadím kamarád snad už od peřinky :-)

A co vy, kola, nářadí a jiné technické záležitosti? Rozumíte si?  :-)

Státnice poprvé

Včera byl ten velký den. Den prvních státních zkoušek z Psychologie výchovy a Výchovného poradenství. Prý jsou to ty nejlehčí. 

Sice souhlasím, ale tu velikou radost z jedničky mi to stejně nevezme!

Mimo to, jsem na sebe pyšná i proto, že jednu otázku jsem odříkala přímo u zkoušení bez přípravy. Ale už na sebe nejsem tolik pyšná pro důvod, který mě k tomu donutil.

Na potítku se mi totiž povedlo krásně si zpracovat dvě otázky. Čtyřku a osmnáctku. Potud dobrý. Jenže ve chvíli, kdy slečna přede mnou končila zkoušku, já zjistila, že ty dvě otázky jsem zpracovala ze stejného předmětu. Dvakrát psychologie a žádné poradenství. Já vůl!

Než jsem tedy odešla ke komisi, stihla jsem se alespoň podívat, co vlastně ta osmnáctka v poradenství je. „Krizová intervence“ mě docela potěšila. Mohlo to být horší.

Nakonec jsem tedy zdárně odstátnicovala. I s pochvalou. 

Co víc si přát?

Snad jen, aby to 4. června vyšlo zas.

(A bez těch zmatků, prosím.)