Kdo přiletěl z Ameriky?

Můj „malý“ bráška je zpátky. Ve čtvrtek přiletěl z Amériky. A přesto, že se tu moc dlouho nezdrží, věřím, že si ho stihneme užít natolik, že bude ještě rád, až před námi (a hlavně před dětmi), zase "uteče" za oceán.

O jeho odletu jsem podala zevrubnou zprávu před několika měsíci. Je neuvěřitelné, jak to uteklo, a jak jsme díky moderním informačním technologiím neměli ani čas trpět přespříliš srdcervoucím steskem.

Bráška nám podával pravidelná hlášení. 

Zpočátku z juniorského týmu v Kanadě. O pár týdnů později z chlapského týmu v Connecticutu. Na dálku nám dělal chutě při Díkuvzdání. Mamku přiměl přemýšlet o okamžitém zakoupení letenky, když si zlomil ruku. 

Spolu s ním jsme prožívali Vánoce, řádící hurikán i sněhové kalamity. Děsily nás fotky z rentgenů zápěstí, které obsahovaly víc oceli než kostí. A ochali jsme nad fotkami z New Yorku i jezerních oblastí.

Nutili jsme ho, ať nám řekne něco anglicky. A fascinovaně poslouchali jeho nový přízvuk, když ho nějaký amík „přepadl“ při skypování. Vyzvídali jsme co holky. A konsternovaně naslouchali výkladu o bujarých hokejových večírcích, kde se nováčkům vylepšuje pití kokainem. (Aby neutrpěla Davídkova pověst, je třeba podotknout, že jeho životospráva a zejména předstíraná chřipka, mu účast na večírku znemožnila.)

A pak konečně přišel 11. duben. Dejvovi narozeniny a hlavně čas vrátit se domů.

Na letišti jsme se opět sešli v plném počtu. Všechno jako dřív. Jen Matýsek víc mluví, Amálka chodí a Dejv má pár jizev a oceli v ruce navíc.

Ta příští sezóna už ale bude určitě vydařenější. A když budeme moc a moc šetřit, třeba se přiletíme na nějaký ten zápas podívat i naživo :-)

Jak jsme byli v Kutné Hoře

Mám ráda cestování vlakem. Líbí se mi ten uklidňujícící stereotypní zvuk tdntdn...tdntn...tdntdn...

Jelikož děti, zdá se, lásku k železnici podědily. Nebo je zkrátka vlastní všem dětem. Rozhodli jsme se v neděli, že je čas vyrazit zase konečně na pořádný výlet. A jak jinak, než vlakem. (Aneb i cesta může být cíl.)

Mrkla jsem tedy na mapu a zrak mi padl na Kutnou Horu. Proč ne? Vlak tam jede, něco na koukání tam taky je, tak jedem. Muž to schválil, doladil detaily. A v neděli ráno jsme vyrazili.

Do Pardubic na nádraží. Z Pardubic do Kolína. A z Kolína do Kutné Hory. Cesta probíhala tak hladce, až mi to bylo líto. O čem pak budu psát?

Na nádraží v Kutné Hoře jsme učinili zadost povinnému focení, aby byl výlet řádně zdokumentován a vyfotili děti se stojícím vláčkem. Když vláček odjel, vydali jsme se k mapě. Červený puntík s popiskem ZDE SE NACHÁZÍTE, nás ovšem poněkud rozhodil, neboť se nacházel zhruba tři hodiny "Matýskovou" chůzí od centra, kam jsme měli namířeno. Zjištění, že vlak, u něhož jsme dobrých deset minut pózovali, nás mohl na zastávku v centu dovézt za pět minut, už nás snad ani nepřekvapilo. 

K zemi se pomalu počaly snášet (protivné) sněhové vločky a děti začaly kňourat, že mají hlad. Pěšky se nám dvakrát nechtělo, zvolili jsme proto spásu v podobě místní MHD. Ne, že by dvacetiminutová okružní jízda po kutnohorských sídlištích a vilových čtvrtí nebyla zajímavá, ale myslím, že pro příště se bez ní obejdeme. Nakonec jsme však do centra dojeli, úspěšně se mezi ruskými turisty prodrali do krásné hospůdky a zalepili dětem pusy obědem.

Poté jsme se vydali na vytouženou nedělní procházku historickým centrem se spoustou romantických uliček, jejichž atmosféru však děti nebyly sto ocenit. Zato je zajímala každá díra, trubka či kanál. Čím špinavější, tím lepší. Místo obdivování rozkošných zákoutí a historických fasád jsme tedy s Matýskem rozebírali funkci kanálů, jejich využití a možné podoby. A Amálku se snažili přesvědčit, že strkat ruce do kdejaké roury není nejlepší nápad.

Ve svaté Barboře kanály ani trubky naštěstí nejsou. Zato je tam spousta míst, kam se nesmí. Vzhledem k dětské touze, prozkoumávat právě ony zapovězené prostory, jsme v chrámu nezůstali příliš dlouho.

Mezi lovením jednoho potomka visícího z vyhlídky a druhého odcházejícího s párem japonských turistů jsme melancholicky zavzpomínali na naši poslední návštěvu Kutné Hory. 

Na motorce, bez dětí, jen my dva, pravá romantika... 

Dítě pokoušející se prolézt jakýmsi odtokovým otvorem skrz zeď nad nebezpečně vypadajícím srázem nás ovšem rychle vrátilo do reality. Ach ty malé plody naší velké lásky.

Shrnuto a podtrženo, nebyl to právě nejromantičtější výlet. Ale vzdělali jsme se v oblasti kanalizačních technologií. Zjistili, že Kutná Hora má vícero nádraží. A hlavně jsme byli spolu. Co víc si přát? (Snad jen, abychom se příště před focením podívali nejdřív do mapy :-)

Pohádka O Štěkavém kašli

Nevím, jak to chodí u vás, a jak moc spolupracující, jsou vaše děti při ozdravných kůrách. Můžu ovšem říct, že u nás se to zpravidla neobejde bez trucování, odmítání a někdy i řevu. Kapesníky jsou považovány za smrtící mučící nástroje. Jitrocelový sirup za odporný jed. A použití teploměru se už nějaký čas vyhýbám. Ruka na čele to jistí.

Minulý týden proto vznikla pohádka, sloužící jako motivační prostředek k přijímání ozdravných nápojů a jiných dryjáků. Za těch pár dní u nás „zlidověla“. Třeba přijde vhod i vám. A to jak v nemoci, tak ve zdraví.

O Štěkavém kašli

V lese, hlubokém tak, že byste ho ani za týden neprošli celý, stojí malá chaloupka. Nepřebývá tam ale Ježibaba, ani sedm trpaslíků a dokonce ani tři medvědi. Žije tam moudrá čarodějka. A protože se vyzná v lesních tajemstvích i lidském trápení, utrápení lidé často přicházejí klikatou cestičkou, s prosbou o radu.

No vida, zrovna někdo přichází!

„Maminko, už tam budem?“ ptá se trochu kňouravě malý Matýsek. „Mě už bolí nožičky.“

Maminka chce už, už odpovědět, že určitě brzy, když vtom před sebou konečně spatří podivnou chaloupku. Je celá křivá, ze střechy jí vyrůstá strom a na komíně má hnízdo párek drozdů. Matýsek je chaloupkou tak uchvácený, že úplně zapomněl na bolavé nožičky i nepříjemný kašel, kvůli kterému jsou tady.

Ťuk, ťuk, zaklepe maminka nesměle na dveře.

„Pojďte dál,“ vyzve je z chaloupky milý hlas a maminka s Matýskem vejdou dovnitř. „Já vím Matýsku, proč jsi přišel,“ obrací se čarodějka hned na Matýska, který se rychle chytí maminky za ruku. „Trápí tě ošklivý kašel, viď?“

Matýsek přikývne a maminka se svěří čarodějce, jaké že to mají s tím kašláním trápení. 

„To věřím, Štěkavý kašel dokáže potrápit,“ kývne čarodějka soucitně hlavou, „ale hlavní je, že jste přišli včas a ještě nedošlo k pejskovatění.“

Maminka zbledne a Matýsek vykulí oči. Pejskovatění? Co to jen může být?

„Inu, neléčený Štěkavý kašel způsobí, že se, Matýsku, začneš proměňovat v pejska,“ vysvětlí čarodějka a začne hledat ty správné bylinky do kouzelného čaje. Poletuje po chaloupce a tu přihodí něco z dózičky na polici, tu odlomí větvičku ze svazku nad kamny a za chviličku už mamince podává plátěný pytlíček plný bylinek.

„Kouzelný čaj musíš pít, Matýsku, každý den, nezapomeň,“ připomene čarodějka a rozloučí se s nimi. 

Doma pak maminka hned uvaří Matýskovi hrníček kouzelného čaje. Matýsek se napije, ale co to? Čaj je hořký a vůbec není dobrý! A tak když se maminka nedívá, vylije Matýsek čaj z okna.

Matýsek asi zapomněl, co mu čarodějka kladla na srdce, a tak pokaždé, místo aby kouzelný čaj vypil, vylije ho z okna. Štěkavý kašel je ale čím dál horší. Matýsek už skoro nemluví, jenom štěká. 

Už je to tady, Matýsek začal pejskovatět. Nejdřív mu začnou růst chloupky na zádech, pak se objeví psí ouška a nakonec i ocásek! Maminka spráskne ruce a hned s Matýskem vyrazí zpátky do lesa.

Čarodějka z podivné chaloupky hned ví, kolik uhodilo.

„Že tys Matýsku ten kouzelný čaj nepil?“

Matýsek jen smutně štěkne a maminka začne láteřit.

„Jen ho nechte, však on se Matýsek sám dost vytrestal,“ uklidňuje maminku čarodějka a hned připravuje novou směs bylinek na silnější kouzelný čaj.

Matýskovi už nevadí, že je čaj trochu hořký. Hlavně když mu pomůže. A skutečně! Brzy Matýskovi zmizí ocásek, ouška i chloupky a místo štěkání může zase mluvit. 

A protože to dobře dopadlo, vezmeme si zvonec a odzvoníme konec!

Jak byl Matýsek „koledovat“

Zatímco matka s dcerou byly dnes dopoledne ponechány napospas přípravě velikonočního oběda, otec se synem hrdě vyrazili na koledu. 

Tedy tak hrdě jak jen to jde s tříletým kverulantem, kterému se nechce oblékat punčocháče. Kterému se nechce obouvat boty. A který bojkotuje opuštění teplého domova. 

Ale nakonec hoši vyrazili. Co jsem tak měla možnost pozorovat jejich postup oknem, řekla bych, že můžeme být rádi, že ve vesnici máme zatím velice omezený počet známých. Protože tempem, které Matýsek nasadil, by vesnici obcházeli ještě příští Velikonoce.

Průběh dobrodružné výpravy znám však jen z mužova vyprávění.

Matýsek se prý choval velice odhodlaně. Hrdě si nesl svůj košíček i opentlenou pomlázku. Důkladně zkoumal všechny kaluže. A s okázalým nezájmem se vyhýbal ostatním koledníkům.

Jeho odhodlání ovšem zmizelo ve chvíli, kdy prošli brankou prvního a jediného stavení na jejich trase. 

Kamarádka Anička se rozhodně nemusela bát, že by ji Matýsek pomlázkou nějak moc zřídil. Matýsek se na Aničku totiž ani nepodíval. S hlavou zabořenou v tatínkově noze si nechal vést ruku s pomlázkou a vybízení k recitaci krásně naučené koledy s kamennou tváří ignoroval. Čokoládové vajíčko však se sklopeným pohledem přijal.

Aniččina maminka muže ujistila, že Anička se taky stydí. Ačkoli na Matýska se prý Anička spíše smála. Muž to poněkud cynicky zhodnotil slovy: „Asi měla radost, že je na tom někdo ještě hůř než ona.“

Na odchodu muž Matýska vybídl k rozloučení, „alespoň zamávej!“ Matýsek to pojal po svém. Zády k Aničce párkrát úsporně mávl rukou a zmizel.

Za brankou však úplně ožil a se slovy „uf, už je to doblý“, se jal zkoumat vykoledované vajíčko. Na mužův dotaz, jaké to bylo, pak odpověděl, že „hlozný“.

Inu, náš Matýsek není žádný společenský hýřil, ale já věřím, že jednou se to zlomí. Možná to nebude za rok, možná ani za dva. Ale v patnácti se tatínka za ruku už určitě držet nebude.

A do té doby si ho alespoň do sytosti může užívat maminka! :-)

Mazlením ku zdraví

Nemoci jsou mrchy. O tom žádná. Ale ať se nám to líbí nebo ne, většinou nás nepostihnou jen tak. Právě naopak. Zpravidla nám přinášejí důležitá sdělení. 

Miroslav Hrabica dokonce ve své knize Co nám tělo říká aneb po stopách nemocí tvrdí, že: Nemoc je dar Stvořitele, který nám ukazuje, že jsme chybovali. Nemoc je láska, neboť nás ochraňuje od ještě větších budoucích pochybení a omylů.

Jenže to se lehko řekne. Sdělení. Poselství. Upozornění na chyby...

Ale jak to má člověk rozluštit? A je možné za každou rýmičkou hledat hlubší významy?

No, na mě nekoukejte. Já vám to neřeknu. Taky se v tom plácám.

Ale sama mám ozkoušeno, že když už tělo spustí alarm a onemocní, nebo se zraní, nebývá to bezdůvodně. Jenže hledat důvody a příčiny není mnohdy nejpříjemnější. Často to je přímo protivné. A nezřídka i bolestivé.

Když mám chřipku, je pro mě snazší vzpomínat, kde jsem to zase courala bez šály a čepice, než uvažovat nad tím, z čeho mám strach, co mám za problém. A připustit si, že když mi tu děti řápou jak tuberáci, asi si za to do jisté míry můžu sama, to je teprve masochismus.

Ale je to tak. Dva týdny jsem byla zahlcená myšlenkami na školu. Děti byly všemožně hlídány nebo alespoň nevnímány. A to je štvalo. Jenže to neuměly říct. Tak přišel kašel, rýma a horečky a všichni společně na mě křičí: Haló, všímej si nás, poslouchej nás!

A mě to může jakkoliv štvát. Může mi být jakkoliv proti srsti připustit si, že jsem si to způsobila v podstatě sama domácí nepohodou. Ale to je tak všechno, co můžu.

Vlastně ne. Můžu ještě něco.

Můžu to dětem vynahradit. Číst pohádky. Budovat bunkry. Kreslit obrázky. Stavět komíny. Hrát si na hasiče. Dělat bubliny. Kopat do míče. Hrát si s vláčky. Skládat puzzle. Modelovat zvířátka. Vařit v kuchyňce. A hlavně se mazlit. Tulit. A nosit.

Žádné, teď nemám čas, běž si hrát sám, na nošení si velikej...

I když je to někdy náročné a po dvanácti hodinách kňourání, dávkování sirupů a přesvědčování, že kapesník není mučící nástroj, mám chuť prchnout do lesů. Stejně si k těm svým marodům zase vlezu do postele, od Matýska si nechám žmoulat ruku a od Amálky slintat do vlasů. 

A vím, že se z těch bacilů vymazlíme a brzy bude zase dobře.