Cesta štěstí

„Všichni lidé, kteří nepůjdou svou cestou, začnou být nespokojení sami se sebou a budou nuceni volit. Buď se smíří s existencí omezenou zklamáním a bolestí, nebo pochopí, že všichni se narodili, aby byli šťastní.“

Paulo Coelho, Brida

Nejsem výpiskový typ. V knihách si nepodtrhávám ani si z nich zajímavé věty či pasáže neopisuju. Ale nedávno jsem udělala výjimku.

Knihám Paula  Coelha jsem se dlouho vyhýbala. Přiznám se, že jakmile je něco až moc in a čtou to všichni, jako na potvoru mě to neláká. Jenže Coelho si mě našel a já si ho více než oblíbila.

Bridu, příběh mladé dívky, která se chce naučit magii, jsem přečetla jedním dechem. A těsně před koncem na mě výše citovaná věta přímo vystoupila z papíru. Nemohla jsem si ji neopsat. Nechtěla jsem o ni přijít.

Každý si přece hledáme vlastní cestu. Někdy bloudíme, někdy jdeme po cestách, které končí srázem a jsme nuceni se vrátit. Ale vždycky se vyplatí hledat tu pravou cestu, která vede k našemu osobnímu příběhu. K tomu, že se cítíme naplnění a šťastní.

A štěstí, to je něco, co si dokážeme sami vytvořit, jdeme-li po těch správných cestách. Není to nepostihnutelná věc, zlatá muška, která si z nás škodolibě utahuje, zatímco bzučí téměř na dosah ruky. 

 

Je jen na nás, jestli se rozhodneme být šťastní, žít naplno a svými myšlenkami tvořit šťastnou budoucnost. Nebo se budeme mučit pochybnostmi a zoufat si nad nepřízní osudu.

Která možnost se vám líbí víc?

Já hlasuju pro tu první. Jen je to varianta kupodivu těžší. Člověk totiž musí přijmout zodpovědnost sám za sebe i tu svou zlatou mušku. A to není žádná legrace. Protože obviňovat ze svého neštěstí někoho jiného, to je vždycky mnohem jednodušší.

(O štěstí a spoustě dalších věcí si můžete přečíst taky u Brigit :-)

…

Ale abychom to odlehčili, ukážu vám mé dnešní karnevalové štěstí.

Představuji vám mocného černokněžníka Zababu a něžnou princeznu Amálku v doprovodu nachlazeného tatínka a natupírované maminky.

 

 

A v čem jste v poslední době našli své malé či velké okamžiky štěstí vy? :-)

O dobrých lidech

Poslední dobou se kolem mě šíří pesimismus ohledně lidské dobroty a nezištného jednání. Hodně se remcá nad tím, jaká je zase ta dnešní mládež (ačkoliv slova dnešních důchodců: „To za nás…“ pronášel prý už Sokrates). Nadává se na řidiče MHDéček ujíždějící před nosem. A kroutí se hlavami nad nesoudností jedinců, kteří ani tu těhotnou, nepustí sednout. 

Nebudu tvrdit, že taky občas nemám chuť si postěžovat. Třeba na toho chlápka, co nás dnes protroubil na přechodu, protože nám přecházení trvalo moc dlouho. Ale čím víc se usmívám, tím větší mám štěstí na lidi kolem sebe (ten řidič můj úsměv zřejmě dobře neviděl).

Nedávno mi dva lehce pubertální kluci sami nabídli pomoc s kočárkem do schodů. A Matýskovi přitom říkali frajere. Radost jsme měli všichni. Zejména Matýsek, který byl na své frajerství náležitě pyšný.

Nebo dnes, chvíli po tom, co jsme prchli z onoho přechodu.

Amálka v šestnácti měsících konečně dosáhla velikosti potřebné pro opuštění autosedačky pro miminka a bylo na čase pořídit novou. Vyrazily jsme do obchodu. Já zkonzultovala s prodavačkou vhodný typ, Matýsek vybral barvu a Amálka měla radost, že může courat po krámě.

Horko těžko jsem přesunula děti i poměrně těžkou autosedačku z druhého patra na parkoviště. To se ovšem ukázalo, jako ta snazší část. Překypujíc sebedůvěrou jsem se totiž rozhodla, že autosedačku rovnou přiděláme a tu starou šoupnem do kufru.

Za nadšeného skandování dětí jsem se odstranila malou sedačku a začala zkoumat systém připevnění u nové. Ač mi to před deseti minutami prodavačka dvakrát názorně předváděla, moudrá jsem z toho nebyla.

Nu co, máme návod. 

Bohužel, návod byl ukryt v zádech autosedačky a vyndat ho se ukázalo nad mé rozumové schopnosti. Sebevědomí mi značně pokleslo a děti se začaly nudit.

Ve chvíli, kdy jsme stáli nad autosedačkou jak tři oukropečci a já se Matýskovi snažila vysvětlit, že maminka sice není úplně blbá, ale tu sedačku tam asi nepřidělá, se objevila naše záchrana.

Kolemjdoucí muž mě zaslechl a nabídl pomoc. S jejím přijetím jsem trochu váhala. Ne snad, že bych pomoc nepotřebovala. Ale přeci jen, ukazovat cizímu člověku vnitřek auta, v němž to vypadá jako v nevykydaném výběhu nezvedených sušenkožravců, jsem se trochu styděla.

Jenže pán se nedal a po jeho konstatování, jak je „zajímavé“, že to ve všech autech, kde se jezdí s dětmi, vypadá stejně, jsem se uklidnila. A s radostí se jala nevyžádaně radit s montáží.

Po velké děkovačce milému pánovi jsme vyrazili k domovu. Děti nadšeně výskaly nad novou autosedačkou a já se spokojeně usmívala. Jednak proto, že si můžu odškrtnout další položku na seznamu nejnutnějších nutností. A jednak proto, že po světě pořád chodí lidé, kteří vám jen za ten úsměv ochotně pomůžou.

Jak měla sudička zpoždění

Dnešní příspěvek je jubilejní. Je totiž stý.

Ráda bych vám, všem svým čtenářům, poděkovala za milé komentáře a vůbec za vaše návštěvy a návraty. Moc si toho vážím a dodává mi to o to větší chuť psát. Děkuju!

A třeba vám dnešní večer zpříjemní další pohádka, nejen, pro Kulíšky.

Ilustrace je od nebiotatínka Ády, kterému taktéž ještě jednou vzkazuji velké díky!

Jak měla sudička zpoždění

Jedné noci, bylo to právě za úplňku, se narodil maličký kluk. Vítr venku hvízdal, v komínech se proháněla Meluzína a déšť bubnoval do oken, jako na poplach.

Malý chlapeček sotva dokázal otevřít očička. Ani na ten křik už mu nezbývaly síly. Maminka sotva stihne chlapečka pohladit a už ho znepokojená porodní bába nese pryč. Rychle spočítat všechny prstíčky, omýt, zabalit a pak konečně zpět k mamince.

Chlapeček spí. Spí celou noc. Spí celý den. Očička stále neotvírá. Maminka se smutně dívá na jeho vyřezávanou kolébku. Chtěla by pomoct, ale neví jak.

Déšť pořád bije na poplach a tím deštěm se za noční tmy blíží k maličkému klukovi sudičky. Jsou celé v bílém a spatřit je mohou jen oči dětí, kterým přišli přát. Jenže malý chlapeček spí. Nevidí, jak se nad ním sudičky sklánějí a něco špitají.

„Je půlnoc, kde může být?“ ptá se první sudička a netrpělivě se rozhlíží.

„Zase má zpoždění. A právě dnes! Když její dar je pro toho malého tak důležitý!“ rozčiluje se potichu druhá sudička a ustaraně se dívá na spící miminko.

„Je tak maličký. K čemu mu bude můj dar moudrosti? A k čemu ten tvůj?“

Sudičky jsou jako na trní. Obě dvě nervózně přechází kolem vyřezávané kolébky. Třetí sudička chybí.

„Možná bychom měli začít. Nemůžeme ho nechat bez přání.“ 

První sudička souhlasí. Trochu smutně se na malého chlapečka usměje a praví: „Já ti, můj milý chlapečku, dávám do vínku dar moudrosti. Ať vždy prohlédneš černé mraky a dokážeš za nimi najít slunce.“

Druhá sudička se ohlédne na maminku, která se choulí ve velké posteli. I ve spánku se zdá být ustaraná.

„Já ti do vínku dávám dar lásky. Kéž tě láska provází životem jako čarovná síla, kterou vždy dokážeš v pravý čas dát i přijmout.“

Malý chlapeček konečně otevřel oči. Podíval se na obě sudičky a v srdci se usmál a poděkoval za krásné dary. 

Ale jeho srdíčko i přesto sláblo a bilo čím dál pomaleji. Bubnování deště zesílilo a maminka se s polekaným trhnutím probudila. Vrhla se k synkově kolébce a pohled na bledé, sotva dýchající děťátko ji vyděsil. 

Porodní bába rozrazila dveře. Snad uslyšela maminčin zoufalý pláč. Snad zaslechla tiché volání sudiček. Když uviděla bezvládné dítě, věděla však, že tady už pomoci nedokáže.

Sudičky od Ády

Ale v tom se konečně kolem utrápených žen mihl bílý závoj.

„Jsem tu! Jsem tu!“ volala třetí sudička zadýchaně. „Mají to tu strašně špatně značené, zase jsem zabloudila,“ dodala omluvně, když viděla, jak káravě se první a druhá sudička dívají. Ale to už spěchala k malému chlapečkovi.

„Já se ti, milý chlapče, ze srdce omluvám za zpoždění. A do vínku ti dávám dar pevného zdraví. Ať jde síla tvého těla ruku v ruce s tvou moudrostí a láskou.“

V tu chvíli se déšť utišil, vítr zkrotl. Chlapeček se nadechl, otevřel očička a srdíčko mu začalo tlouct, jako zvon. 

Sudičky spokojeně sledovaly malého chlapečka, jak spokojeně pije od maminky mlíčko a klidně usíná. Maminku, která se plná naděje usmívá. A porodní bábu, kterak nevěřícně kroutí hlavou.

Teď už chlapci nic nehrozilo. Každým okamžikem byl silnější a silnější. A před ním se otevíral krásný a dlouhý život plný zdraví, lásky a moudrosti.

Visí, visí!

Řeč naštěstí není o žádném ubohém nebožtíkovi. Ale o naší houpačce! 

Vzhledem k rozloze našeho domu mi přišlo jako skvělý nápad dát dětem do pokojíčku houpačku a z postele klouzačku. 

Klouzačka neprošla. Jednak proto, že děti zatím nemají vhodné postele. A jednak proto, že muž bojkotuje její vybudování. Což v podstatě chápu a s pokojem bez klouzačky jsem se smířila.

Za houpačku jsem ale bojovala už od našeho nastěhování. Muž svolil a při nejbližší cestě do Ikey jsme kromě spousty dalších nezbytností pořídili i ikeáckou vako-houpačku. 

To bylo před rokem.

Od té doby houpačka nabírala síly v šuplíku. A já se marně snažila muže namotivovat k jejímu přimontování. Obrázek na zeď si sice přitluču sama, ale vrtat do našich klenutých stropů si netroufám. 

Obzvláště poté, co se mi dostalo obsáhlé přednášky o tom, kterak složitě je nutno houpačku připevnit. Nabyla jsem po ní dojmu, že k tomu, aby u nás tahle hraček mohla bezpečně viset, je třeba vykoupit alespoň polovinu sortimentu běžného železářství. Rozvrtat třetinu stropu. A vyhradit si na vše minimálně týden.

O Vánocích pořídila houpačku pro děti i kamarádka. S mužem ji přimontovali ještě téhož dne. Asi ovládá lepší přesvědčovací techniky.

Každopádně od té doby jsem zvýšila frekvenci hovorů H z jednoho týdně na jeden denně. Dokonce jsem přikročila k manipulativním výhružkám „hodinovým manželem“. Přičemž pro schopné domácí kutili je „hodinový manžel“ něco jako strašák ohrožující jejich mužnost. (A já se stejně pořád nemůžu zbavit pocitu, že když se řekne „hodinový manžel“, jedná se o něco pořádně nemravného.)

Ať k tomu přispělo cokoliv. A já bych řekla, že to byl především fakt, že už mě měl muž plné zuby. O víkendu konečně nadešla ta osudová chvíle. Muž připravil všechny vrtáky, vrtačky, šrouby, matice, hmoždinky, podložky, klíče, jakési neuvěřitelně dlouhé vruty a další propriety, jejichž názvy si nejsem schopná zapamatovat. A pustili jsme se do houpačky.

Děr bylo nakonec třeba jen osm a zabralo to pouze jedno nedělní odpoledne. Které ovšem stálo za to. Především naše nervové soustavy si celkem užily. Dohadování o vhodném umístění houpačky. Několikero sundávání téměř připevněných háčků. A v neposlední řadě děti neustále vyžadující lezení po štaflích, ideálně až ke stropu.

Teď už houpačka visí. A Matýsek v ní. Většinu času je vidět jen kmitající nožky, kterak se Matýsek pokouší přivodit si zvracení za pomoci téměř centrifugových otáček. 

Celá já v jeho věku. 

Hobití rande

V sobotu se na nás konečně usmálo štěstí. 

Nikoho nepíchalo v uchu, nikdo nezvracel. Dokonce ani my dospělí jsme nemuseli každých dvacet minut opouštět společnost s křečovitým „omluvte mě.“ Zkouškové jsem úspěšně zdolala a utvrzovala se v krásném přesvědčení, že nějakou odměnu si za ty probdělé noci a dobré známky zasloužím. A babička s „dědečkem“ byli svolní strávit s našimi ratolestmi celé odpoledne.

Muž a já jsme tedy mohli vyrazit na dlouho odkládané kinorande. Na Hobita.

Nečekejte ode mě žádnou kritiku ani snahu o objektivní zhodnocení. Hobit je pro mě srdcová záležitost, má první fantasy knížka a má láska dětských let. Proto jsem na film hleděla optikou pubertální dívky snící o svém idolu z plakátu.

Když už jsme u toho pubertálně laděného uvažování. Napadlo by vás, že trpaslíci můžou být sexy? Mě ne. Muže taky ne. O to rozladěnější proto byl, když jsem slovo sexy ve spojení s některými příslušníky trpasličího národa použila. Asi zásah pro mužské ego.

V čem už si byl muž jistější, byla druhá část našeho rande v obchoďáku.

Přizvala jsem si ho jako morální podporu a módního poradce při nákupu podprsenky. Nakupování spodního prádla je pro mě totiž hotové utrpení. Zejména nyní, kdy se objem mého hrudníku mění v závislosti na aktuální frekvenci kojení.

Už před dětmi mi dělalo problém se s prodavačkou bavit o svých proporcích a nechat se potupně přeměřovat. Teď je to stokrát horší.

Obzvláště tehdy, jsou-li prodavačky dívkami s ideálními mírami, hladkými účesy, z nichž neuniká ani jeden vlas (jak to sakra dělají?). A dokonale vytvarovaným obočím, které významně pozvedávají, začnu-li se svíjet, protože mě měření lechtá. Nebo začnu-li rudnout, protože mám vyslovit svou velikost značně převyšující tu jejich xxs.

Obchody s takovými prodavačkami míjím. Jsem srab. Pokaždé mám totiž dojem, že na mě hledí pohledem, který jako by říkal: Chudinko, tobě už pomůže leda tak pytel od brambor. Muž se mi sice směje, ale ochotně mi pomáhá hledat obchody se spodním prádlem, v nichž dosluhují prodavačky důchodového věku a mateřského vzezření.

Takovou se nám v sobotu najít nepodařilo. Smířila jsem se proto s ženou středního věku neúspěšně maskující počínající obezitu. 

Původně jsem pokukovala po rozkošných kouscích prádla s puntíky, pastelovými barvami nebo alespoň malinkými kousky  frivolní krajky. Marně.

Prodejnu jsem opouštěla s pocitem, že na takové věci jsem moc „zralá“, ne-li přezrálá. Neboť, jak mě s blahosklonným úsměvem informovala prodavačka, v mé velikosti, kterou jsem dosud považovala za normální až lehce podprůměrnou, takové rozkošné kousky nevedou. Načež mě odkázala k oddělení s prádlem tělových odstínů a asexuálních tvarů.

Možná jsem přeci jen měla jít spíš za těmi vystajlovanými slečnami. Té jedné koukala z notně obdařeného výstřihu leopardí podprsenka s růžovou krajkou. Ta by pro mě možná měla pochopení.

Závěr našeho hobitího rande, okořeněného podprsenkovou anabází, byl však poněkud hořkosladký. Neb jsme nezůstali ušetřeni zprávy o tom, kdo že se to bude stěhovat na hrad.

Citát: „Byla to taková pěkná tečka, za tím naším případem.“

Jára Cimrman, Vražda v salónním coupé