Směle vpřed

Dlouho jsme na tuhle chvíli čekali. A dočkali jsme se.

Amálka chodí! Respektive, konečně se o chůzi pokouší.

Naše patnáctiměsíční slečna dosud vyznávala originální styl vertikálního lezu. Tedy na kolenou, ale vzpřímeně. V případě nutnosti rychlého přesunu, pak volila klasický lez na všech čtyřech.

Ne, že by mi to vadilo. Ostatně nachodí se dost a dost. Ale přeci jen, chodící dítě vám v lecčems ulehčí práci a umožní realizování aktivit, které jsou pro lezce poněkud nepraktické. Jen ta možnost postavit dítko na zem a nemuset se příliš starat o čistotu povrchu, který je v případě lezce první věcí, na kterou se soustředíte. 

Do minulého týdne ovšem Amálka chůzi, jakožto možný způsob pohybu, zcela ignorovala. Občas se milostivě a s přemlouváním nechala odvést pár metrů za ruku. Ale k zemi ji to zřejmě táhlo víc. 

Jenže pak přišel osudný den.

Devátého ledna se Amálka náhle sama uprostřed obýváku zvedla a šla. Žádné nejisté krůčky a pády. Zkrátka si to zamířila rovnou k  televizi, před níž se postavila, a zaujatě sledovala Večerníček.

Muž, Matýsek a já jsme zůstali zírat s otevřenými ústy.

Následně si Amálka sama došla do pokojíčku. Zahrála si na honěnou s bráškou. A nakonec sama zamířila do postele.

Matýsek to přijal jako fakt a dál se nad tím moc nepozastavoval. My dospělí jsme se dlouho do noci nemohli vzpamatovat a udiveně diskutovali o nenadálém pokroku našeho potomka. 

Hned druhý den ovšem Amálka usoudila, že chůze bylo dost. A jala se nekompromisně předstírat, že na nohách nikdy v životě nestála. Naše snaživé „Amálko, ťap, ťap,“ tak bylo zatvrzele ignorováno, ba považováno přímo za nežádoucí týrání.

Dnes ovšem mohu s radostí konstatovat, že Amálka vzala chůzí zavděk a cílevědomě se v této těžké disciplíně zdokonaluje. A to dokonce tak vehementně, že i venku odmítá vozit své ctěné pozadí v kočárku a dožaduje se samostatného pohybu po dvou.

Pevně věřím a doufám, že ji to do zítra neomrzí a před námi se otevřou nové a netušené možnosti, včetně procházek bez kočárku.

Až nebudu studovat…

Nedílnou součástí každého učebního procesu, jímž procházím, jsou i různé formy prokrastinace. A jelikož zítra mě čeká další zkouška, vymýšlím nejrafinovanější způsoby, jak učení odsunout, přerušit nebo alespoň zpestřit. Díky tomu pravděpodobně skončím někdy k ránu a budu se proklínat za své odkládací tendence.

Ovšem do rána daleko. Zatím. 

A tak si za odměnu, že jsem se prokousala na konec jedné série otázek z psychologie výchovy, dovoluji snít o tom, jaké to bude, až budu ten bakalář. 

Studium na dobu neurčitou uložím k ledu. A radostně se zařadím mezi ostatní matky na mateřské, které po nocích možná háčkují, čtou nebo vymýšlí zábavu pro své ratolesti. A taky spí. 

Rozhodně je však nestresují seminární práce. Blížící se termíny zkoušek. Nebo stohy odborných publikací psané z větší části akademickými suchary na hony vzdálenými praxi a vyžívajícími se v týrání ubohého studentstva přemírou cizích slov a krkolomných souvětí. 

Na tomhle snění je milé i to, že si svou bezstudijní budoucnost můžu hezky idealizovat. 

Říkat si, jak začnu cvičit, chodit plavat a znovu si najdu nějaký kurz břišních tanců a jógy. Že budu intenzivněji vyhledávat zajímavé akce v okolí, pro trávení volného času s dětmi. Více experimentovat v kuchyni. V klidu a bez výčitek psát (nebakalářské práce). 

Budu se věnovat  Berniemu a konečně ho naučím ten slalom mezi nohama. Předvánoční čas budu trávit pečením deseti druhů cukroví a výrobou originálních dárků. Čas vánoční pak bez zaváhání cele věnuju rodině a nebudu se na dlouhé hodiny zavírat se skripty do ložnice.

V červnu pak budu s dětmi celé dny venku, bez toho aniž bych sebou stále tahala protivné papíry s vypracovanými otázkami. Termíny výletů nebudu konzultovat se školním informačním systémem obsahujícím data zkoušek. A u vody budu číst zamilované romány s dobrými konci a o literaturu pojednávající o domácím násilí a vězeňských systémech ani okem nezavadím.

Jo, to bude krása, až toho bakaláře dodělám. 

Jen mám najednou strach, že mi bude chybět ten zvláštní pocit, který mě obestupuje každých čtrnáct dní, kdy opouštím roli matky a stávám se zanícenou studentkou nasávající tu vznešenou atmosféru akademické půdy. 

Ale bez toho se určitě obejdu. Budu mít přeci spoustu „volného času“, tak co si přát víc.

Dětská kreativita

Tvořivost dětí nezná hranice. Ovšem od toho tu máme strážce pořádku alias rodiče.

Kdo by neznal ty profláknuté hlášky o nevhodnosti malování na jiné plochy než ty k tomuto účelu určené. O stříhání pouze do speciálně vyčleněných materiálů, nikoliv triček a záclon. A další o lepení, vybarvování či hrátkách s jídlem.

Musím ovšem říct, že v tomhle směru jsou buď naše děti extrémně rozumné. A jejich kreativita se rozvíjí především v rámci povolených aktivit. Nebo jsme my, rodiče, příliš benevolentní a nějaká ta čára na stole nás nerozhází.

Tedy až na výjimky.

Matýskovo lepení kdejakého papírku na sestřina záda či snaha o obarvení psa vodovkami na modro není přijata ani mnou, jako vcelku tolerantní matkou. Stejně tak jsem rozhodně nejásala nadšením nad Amálčinými včerejšími uměleckými projevy.

Chudák holka. Snad poprvé se zabrala do kreslení tak intenzivně, že zvládla pokreslit celý papír, aniž by zhnuseně odhodila tužku po prvním tahu. Ale k mému bezmeznému zoufalství si k tomu vybrala papír s otázkami ke zkoušce, který jsem neprozřetelně nechala na stole. I s propiskou.

Specifickou kategorií dětských uměleckých projevů jsou originální básnické obraty či slovní spojení. Že nás Matýsek každou chvíli překvapí prozpěvováním písničky o níž se doteď tvářil, že ji snad ani neposlouchá, jsme si již zvykli. Ale jeho veršování nás pokaždé dostane.

Naposledy mě zaskočil vskutku povedený rým na téma: tyčka pička, který si náš tříletý synek recitoval celé odpoledne. A kterým přivítal i paní pošťačku. Její výraz napovídal, že nyní má v našich výchovných metodách jasno a rozhodně si o nich nemyslí nic dobrého.

Ještě téhož večera jsme pak s mužem dostali možnost něco se přiučit. Matýsek si opět zpíval a slova známých lidovek sem tam zaměnil za zcela inovované výrazy. Muž se proto u jednoho obzvláště povedeného slova neudržel a bezelstně se zeptal.

„Matýsku, co to znamená bleskáši?“

Oba jsme netrpělivě vyčkávali na odpověď. Matýsek se na nás blahosklonně podíval a obraceje se k muži, jehož vzhledem k dotazu zřejmě považoval za toho nevzdělanějšího, pravil.

„To neznáš tatínku. To je anglicky!“

Nu, co dodat. Ještě, že nám ty děti rozšiřují obzory.

 

Narozeninový epos

Jaroušek se narodil,

je to ale sláva,

maminka se raduje

a z porodnice mává.

Když Jára tahá kačera,

ještě za totáče

chodí s dědou do krámu,

na šumák, na lahváče.

Do první třídy nastoupil,

někde vzadu sedí,

z obrázku za katedrou,

pan Havel na něj hledí.

Šikovný je klučina,

čte si, lepí z ábíčka,

však puberta začíná,

hrůzu z ní má babička.

Jarda už má občanku,

hrdě si ji nese,

hned vyráží za branku

a na vzrůšo se třese.

Cigarety, holky, pivo,

užívá si Jaroušek,

není sice žádný sígr,

ale ani svatoušek.

Dnes nekouří, pije málo,

tatínkem je zván.

Copak se mu asi stalo?

Snad oženil se nám!

Žena, děti, pes a dům,

k tomu spousta smíchu,

snad nezpronevěřil se snům,

snad nechtěl by žít v tichu.

Teď sfoukl svíčky na dortu

a tváří se šťastně,

vše nejlepší mu přejeme,

kéž má se s námi krásně!

To s láskou přeje,

žena tvoje!

Ilustračni foto z Matýskovy oslavy :-)

Matýsek

Bylo mi devatenáct a měla jsem spoustu plánů. Tím prvním bylo zdárně odmaturovat.

Jelikož těžce snáším stres, budila jsem se už dva týdny před maturitou s žaludkem na vodě. Takové pravidelně se opakující ranní nevolnosti. Začalo mě to zneklidňovat.

Rozhodla jsem se proto pro radikální krok a vyrazila do lékárny. S předstíraným sebevědomím a červenající se jako recitující školačka jsem lékárnici požádala o těhotenský test a s jistotou, že to nejhorší mám už určitě za sebou, vyrazila domů.

Zavřená na toaletě jsem si pak důkladně pročetla příbalový leták, usoudila, že na tom snad nemůžu nic zkazit a počůraný papírek položila na umyvadlo. Chtěla jsem být suverénní a přesvědčit sama sebe, že jsem vážně cvok a ztrácím tu drahocenný čas, který bych mohla věnovat epikurejcům, Čapkovi nebo třeba třicetileté válce. Ale stejně jako se na papírku čím dál zřetelněji rýsovala pověstná druhá čárka, mizel i můj sebevědomý úsměv.

Bylo na čase, přiznat si pravdu. Byla jsem těhotná.

Doktorka to den před posledním zvoněním potvrdila a nebylo nač čekat. Musel se to dozvědět přítel alias otec. Při nejbližší příležitosti jsem mu proto do ruky vrazila těhotenský test. Nejdřív nevěděl, ale je to koneckonců inženýr, takže brzy podstatu celého dvoučárkového poselství odhalil.

Dozvěděli se to také doma. I když ně díky mé iniciativě. To jen že jsem se pořád přiblble usmívala a maminku nenapadlo nic lepšího, než se u oběda zeptat: „To jsi těhotná nebo co?“ No, a bylo to venku.

Bratr a nebio otec propukli v smích a maminka se šla uklidnit ven. Trochu jsme trnuli, když se tak nebezpečně nakláněla a vydýchávala přes zábradlí balkónu. Ale matky sotva dospělých dcer mají pro její pocity zajisté pochopení.

Každopádně, i přes skutečnost, že většinu svaťáku jsem zírala spíš do záchodové mísy než do maturitních otázek, nakonec jsem bez problémů a s vyznamenáním odmaturovala. Mimo jiné za pomoci protinevolnostních lízátek, díky nimž jsem pravděpodobně působila spíš jako studentka pomocné školy než maturantka.

A pak nastal velký čas přehodnocování plánů, svatebních příprav. A hlavně ladění se na stejnou vlnu s tím několikabuněčným organismem v břiše, který dostal pracovní jméno Kulíšek.

Kulíšek se měl čile k světu, já jsem se s radostí a bez výčitek cpala a tak jsme se promeditovali až do devátého měsíce. Na jeho konci jsem v nemocnici na příjmu dostala k podpisu papír se slovy: Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu a diagnóze doporučujeme tuto léčbu – Porod. I přes kontrakce jsem se musela smát.

A pak se rodilo a rodilo až se narodil krásný a zdravý kluk, který dostal jméno Matěj.

...

Dnes jsou to na minutu přesně tři roky, co se Matýsek narodil, a co pro mě Silvestr získal zcela nový rozměr.

Stala jsem se maminkou a průvodcem jedné úžasné bytosti, která mě každý den učí něco nového a díky níž jsem poznala tu neuvěřitelnou hloubku mateřské lásky.

Děkuju ti Matýsku. Nikdy jsem nelitovala a nelituju, že jsi mi změnil životní plány.

Mám tě moc ráda, chlapečku, a přeji ti všechno nejlepší k narozeninám!

Maminka.

Narozeninový dárek

Před pár měsíci jsem k narozeninám dostala krásný dárek. Příslib nového šatu pro můj blog.

Trochu se to sice protáhlo, patent na odkládání věcí nemám jen já. Ale dnes vám mohu hrdě představit zbrusu novou vizáž mého virtuálního budoáru. Vivat puntíky!

Za proměnou stojí můj nebio otec Áda (ten plešatý a brýlatý pod vánočním stromečkem).

Áda je pěstitelem mého estetického cítění, laskavým kritikem mého pseudouměleckého snažení a nepostradatelným mužským vzorem mého pozdějšího dětství.

Svým životem spjatým s uměním mi nasadil brouka do hlavy a dal odvahu snít.

Nesnáším jeho perfekcionismus, jsem-li nucena s ním být konfrontována. Ale obdivuju výsledky jeho práce. Nesnáším, když mi nerozumí a tváří se, že mluvím latinsky. Ale celkem si užívám následné poučování o významu řečeného. Nesnáším jeho „všechnojenahouby“ stavy. Ale mám ráda jeho smysl pro humor.

Ovšem dost bylo sentimentu.

Áda je zkrátka borec a já jsem ráda, že ho v životě mám.

Díky, mami, vybralas nám toho nejlepšího náhradního tatínka.

Díky, Ádo, že jsi neutekl, i když jsme občas museli být hrozní prevíti.

Ádův parobot nad Sečí - můj oblíbenec

Průvodce naším Štědrým večerem

Ne, že by u nás běžně nebylo celkem veselo. Ale ty sváteční dny, kdy se nás sejde víc, to je teprve vzrůšo. Jednomu z toho jde až hlava kolem.

Sestava letošního Štědrého dne byla vydařená. My čtyři domácí a pes (ten zrovna odešel ze záběru, zbyl kus ocasu). Plus moji rodiče a pes (ten se zrovna k záběru otočil zády). 

Chyběl nám můj brácha, který si letos místo Ježíška užíval spíš Santa Clause. Nutno podotknout, že v jeho přirozeném prostředí. Importovat Ježíška do USA se totiž zatím moc nedaří.

Netřeba si ale příliš zoufat, máme moderní technologie. A tak jsme si bráchu posadili do čela stolu virtuálně a povečeřeli s ním přes skype. Chudák, při pohledu na stůl sice trpěl a s mamkou se navzájem dojímali, ale večeře se vydařila. Mamka se rozplakala jen jednou. A kost si do krku nikdo nezapíchl.

Následoval proto přesun dětí do pokojíčku a vyhlížení Ježíška. Ještě, že jsem nemyla okna. Po těch deseti minutách, kdy děti okno důkladně opatlaly, někteří též oslintaly, v marné snaze spatřit onoho tajemného dopravce dárků, bych svou zbytečnou práci stejně jen proklínala.

Mezitím se naši muži potýkaly s prskavkami, které ne a ne prskat. Až ve chvíli, kdy zazvonili fingovaným Ježíškozvonkem a domem se rozlehl Matýskův dusot, zjistili, že nepodpalují prskavky, ale vonné tyčinky.

Dvě prskavky nakonec stihli, tyčkami nás přiotrávili jen trochu a Matýsek měl stejně oči jen pro tu kupu dárků.

Jeho údiv dokonale ilustruje věta: „Ježkovi voči! To je dálků!“ Doprovázená patřičně melodramatickými gesty. Zvolání „to je báječné!“ případně „to je úžasné“ nad většinou, nejen vlastních, dárků, nás pak bavila celý večer.

Všem Ježíškům, a že jich máme opravdu hodně, moc děkujeme za nadílku!

A já se nemůžu dočkat doby, kdy si budu moct přečíst tu tunu knížek, kterou jsem pod stromečkem našla. Naučit se šít na stroji, který se nacházel tamtéž. A vyrazit na akci s názvem Obnova šatníku, která mi byla avizována krásnou poukázkou od muže, ovšem umístěna taktéž pod smrk.

Díky moc, rodino. A těšíme se na další!