Víkendy

Atraktivita dní v týdnu se zpravidla odvíjí od jejich blízkosti k víkendu. Díky tomu pondělky zpravidla jen útrpně přežíváme a pátky si naopak užíváme.

Víkend pak může být sebenudnější, ale hlavně že je volný a plný možností.

Nám se ovšem nudné víkendy už nějakou dobu vyhýbají. Kdybych to nepovažovala téměř za rouhání, řekla bych, že po některých hektických víkendech se dokonce na rutinu všedních dní těším.

Naše víkendové aktivity totiž leckdy připomínají všechno možné i nemožné, jen ne vytoužený odpočinek. Úklidovými hurá akcemi počínaje a adrenalinem prosycenými výlety konče.

Jako například náš nedávný výlet do Kladrub. Kdy jsme se blahosklonně rozhodli, že dopřejeme Matýskovi zážitek z jízdy vlakem a následně dobíhali v infarktovém stavu téměř odjíždějící vlak.

Muž s Matýskem v kočárku. Já s Amálkou v Manduce a psem na vodítku. Po schodech k nástupišti jsem vyběhla z posledních sil a celá zadýchaná na poněkud konsternovaného průvodčího spustila: „Počkat... My taky... Manžel... Po schodech s kočárkem... Pohlídejte psa... Já pomoct manželovi...“

Načež jsem stále zděšenějšímu zaměstanci drah vrazila vodítko s Berniem a vyrazila pomáhat manželovi s kočárkem do schodů. Museli jsme vypadat jak rodina neandrtálců, ale hlavně že jsme se do vlaku dostali a nemuseli nocovat na nádraží.

O to větší radost mi udělal právě uplynulý, poklidný a chvílemi slunečný víkend. Kdy jsme hodně koukali na pohádky (když bylo ošklivo a zima). Pouštěli draky (když bylo větrno). Chodili na procházky a sbírali kaštany (když bylo slunečno). A tvořili kaštanová zvířátka (když jsme měli jít večeřet).

Alibisticky jsme sice zvířátka z kaštanů vyráběli pro radost dětem, ale ve skutečnosti jsme se s mužem neustále přetahovali o vrtačku (nezbytná věc pro moderní podzimní kaštanohraní) a s nadšením se předháněli v kreativnějších nápadech.

Děti nám však zdařile sekundovaly a ve chvílích rodičovské nepozornosti kaštany využívaly jakožto munici k odstřelu rodičů i sebe navzájem.

Zkrátka jak říkám. Krásný a klidný víkend.

Asi už jde podzim na celou rodinu.

A jaké víkendy preferujete vy?

O jednom splněném snu

Pro své sny, přání a osobní příběhy bychom měli žít všichni.

Můj brácha si dnes jeden z takových životních snů začal plnit. A já ho za to obdivuju a přeju mu hodně štěstí.

Brácha se jmenuje David, řečený Dejv, a je to hokejista.

Mám podezření, že jako hokejista se už narodil a nemohl-li v peřince svírat hokejčičku, alespoň se jeho prvním slovem stalo slovo „gól“

Mít doma hokejistu, ale není žádný med. A sdílet s ním jeden pokoj, to může být teprve očistec.

Začíná to tím, že v pokoji nemůžete mít nic křehkého. Mohlo by se totiž stát, že to bude nadobro zničeno tréninkovou střelou. Takhle nám z pokojíčku zmizelo zrcadlo, nějaký ten obrázek, pár skleniček a nakonec na zdi zůstaly jen vysklené hodiny.

V zimě veškeré víkendy padnou na zápasy a o jiných aktivitách si můžete nechat jen zdát.

V létě pro změnu okupuje váš pokoj silně zapáchající taška obřích rozměrů, z níž se sem tam vykulí nějaký ten suspenzor, štrupny nebo jiná podivná součást výzbroje.

Hokejové fanynky lačnící po svalnatých hrdinech na bruslích bych v létě pěkně zavřela na pár hodin k nám do pokojíčku, však ony by je ty fantazie rychle přešly.

Opominout bych neměla ani nejrůznější zranění, pobyty v nemocnici a nervydrásající soužití s nevybitým hokejistou o berlích. K němu bych ty fanynky zavřela taky.

Na druhou stranu, historky z kabiny a hlášky ze sprch, to je něco o co bych přijít nechtěla. (No, o některé nechutnější bych možná přišla ráda.) A ten pocit, když jen tak mimochodem ukazujete všem na potkání bráchovu hokejovou kartičku, ten taky není k zahození

Ode dneška navíc můžu říkat, heč, můj brácha hraje hokej v Kanadě! A to už jsou velký plusový body.

Jen tam chudák dneska málem neodletěl. Nejdřív totiž cestou na letiště zjistil, že se překoukl a letadlo odlétá o půl hodiny dřív, než si myslel, a později se pěkně zapotil v několika výživných kolonách.

Všechno jsme ale naštěstí stihli (včetně téměř filmového sprintu letištní halou a kličkování mezi cestujícími s kočárkem) řádně se rozloučili, naposledy společně vyfotili, letadlu zamávali a teď už jen čekáme na zprávu, že ho Toronto přijalo s otevřenou náručí.

Foto z letiště

O psaní vážně i nevážně

Když mi bylo deset, napsala jsem nedokončený scénář k pohádkové divadelní hře.

Hra se jmenovala Lesní království a jejími hlavními hrdiny byli skřítci Zemík a Stromík. Kdysi jsem ji četla svému muži, který při tom dostal záchvat smíchu. Já jsem však na své první dílo pyšná a od něj datuju počátky svého tvůrčího psaní.

Dochovala se také má slohová práce ze druhé třídy, s názvem Jak vyrobit měchačku z klacku, ale vzhledem k minimální invenci v popisu postupu výroby nepovažuji toto dílo za tvůrčí.

Od té doby jsem psala pořád. Někdy víc, někdy míň.

Jedním z nejvýraznějších období mé „tvorby“ je éra poezie. Buď milostné, kterou jsem si kompenzovala nedostatek reálných milostných zážitků. A nebo temné, po jejíchž kořenech raději nepátrám.

Básničky jako Vrah nebo Rakev klesá níž a níž ovšem stále umím zpaměti.

Přes spoustu nedokončených příběhů, několik dokončených povídek, článků pro internetový svatební magazín a pro blog na stránkách iDNES jsem se nakonec dostala až sem. K Nevyléčitelné optimistce.

A proč to všechno píšu?

Protože je pro mě psaní životně důležité a protože si toho někdo všiml.

S falešnou skromností se vám tedy musím pochlubit, že jsem byla přizvána k autorskému čtení začínajících literátů.

Jelikož naposledy bylo zřejmě mé jméno veřejně vyvěšeno na listině se seznamem účastníků (povinné) školní matematické olympiády, kde jsem se krásně vyjímala na posledním místě. Jsem na tento plakátek, který mi byl nedávno zaslán, náležitě pyšná. Sice je mé jméno opět na posledním místě, ale neříká se náhodou, to nejlepší nakonec?

Tiskárna a já

Tak jo. Beru zpět tvrzení, že navozování trapných situací je doménou dětí.

Den poté, co jsem dopsala článek s názvem Jak jsem se přestala stydět, pojednávající o tom, kterak mě děti učí odolnosti vůči trapným situacím, dal mi Vesmír hezky za vyučenou a ukázal mi, že stydět se umím pořád, červenat taktéž, a že má odolnost vůči trapným situacím je pouhou iluzí.

V pátek jsem absolvovala první školní den.

Samozřejmě jsem úplně zapomněla na zápis a nutnost mít sebou loňské vysvědčení a seznam zapsaných předmětů. V univerzitní knihovně jsem se tedy přihlásila do univerzitního systému s tím, že vytisknu, co je třeba.

Chyba lávky.

Tiskárny v budově nefungovaly. Laskavá paní knihovnice mě informovala, že si potřebné dokumenty musím poslat do vedlejší budovy do tiskového centra, kde si je následně budu moci vytisknout. Zeptala jsem se, pro jistotu dvakrát, jak se k fungujícím tiskárnám dostanu a suverénně vyrazila.

Tiskárny se nacházely ve dvou prosklených místnostech. Logicky jsem vyrazila do té, v níž seděl chlápek, od něhož jsem si slibovala pomoc. Trochu otráveně mě po mém dotazu odeslal do vedlejší místnosti. Tam jsem, tváří v tvář obří tiskárně zjistila, že bez pomoci to asi nepůjde.

Spolužačky, které již v hale vyplňovaly potřebné papíry mě poslaly zpět k chlápkovi, u něhož jsem si měla nabít studentskou kartičku. Následně jsem měla přejít do místnosti s tiskárnou, přiložit kartičku ke čtečce a tisknout.

Fajn.

Potupně jsem se vrátila k chlápkovi. Nabila. Přešla vedle k tiskárně a začala hledat čtečku na kartu.

Poté co jsem už s výrazem beznaděje objela kartou celou tiskárnu, včetně všech záhybů a výčnělků, ve snaze čtečku objevit „hmatem“, všimla jsem si, že čtečka je na zdi za tiskárnou.

Vděčná za to, že mě nikdo neviděl jsem přiložila kartu a tiskárna naštěstí začala pracovat. Ulevilo se mi. Ovšem ne na dlouho.

Když byl tisk ukončen, zjistila jsem, že jsem opět v koncích, jelikož netuším, kde papíry z tiskárny vylezly. Už jako totální idiot jsem začala tiskárnu znovu obhlížet a hledat. V tu chvíli do místnosti nakráčel hezký kluk asi v mém věku a s milým úsměvem se zeptal, jestli nepotřebuju pomoct.

Celá rudá, s vědomím, že mé marné boje s tiskárnou zřejmě neunikly studentům v počítačové učebně naproti, jsem klukovi přiznala, že tisk už jsem zvládla a teď mi zbývá jen najít vytištěné dokumenty. Kluk se tedy sehnul, vytáhl z tiskárny papíry a já s tichým díky rychle vyklidila pole.

Už chápu to rozhořčení naší paní docentky nad tím, co za studenty teď berou na vysoké školy. Od pátku totiž patřím k těm, kteří dělají vysokoškolákům ostudu.

Jak jsem se přestala stydět



Veselá jízda :-)

Víte, co je dokonale osvobozující pocit? Přestat řešit, co si o vás kdo myslí.

Jenže to se lehko řekne a mnohem hůř udělá.

Já s tím mám problém odnepaměti. Trapné situace ve mě vyvolávají chuť odletět v ilegalitě do tibetského kláštera a už se nikdy nevrátit domů. A při trapných filmových momentech se pro jistotu odcházím napít nebo přepínám program.

Jenže děti jsou přímo magnety přitahující pohledy okolí. Zejména ve chvílích, kdy vy byste se k nim raději vůbec nehlásili.

Třeba když holčička v přeplněném autobuse hlasitě prohlásí, „Mami, jestli mi nedáš tu čokoládu, tak všem řeknu, že prdíš doma v kuchyni!“

Nebo když přistihnete vlastní dítko, kterak si plní nákupní vozík prezervativy za nadšené asistence mladší sestry, která je pro jistotu ještě ochutnává.

Ono vůbec brát děti na veřejná místa je dost riskantní. Obchody jsou pak kapitolou samy pro sebe.

Dnes se kupříkladu Matýskovi podařilo vypnout v obchodním domě jezdící schody.

Měl z toho samozřejmě ohromnou radost. Já už menší. Nenápadně jsem se pokoušela spolu s dětmi zmizet a předstírat, že s náhlou poruchou eskalátorů nemáme nic společného. Jenže Matýsek si usmyslel, že schody musí ještě „zapconc“, tedy zapnout, a začal znovu zuřivě mačkat ono velké červené tlačítko STOP.

Schody se nerozjely, všichni si nás všimli a já se potupně plížila mezi regály a doufala, že nás nehoní ostraha.

Musím ovšem říct, že mám ze sebe radost. Jsem totiž čím dál otužilejší a červenám se trapas od trapasu méně.

Ono totiž vážně není na škodu vykašlat se na okolí.

A tak si na ulici nahlas zpívám, předstírám, že jsem žába a dělám věci, které se pro dospělé nehodí. A užívám si to. Protože až děti vyrostou, už se mi do toho asi chtít nebude.

Jde na mě podzim

Podzim se mi sice líbí, jednak kvůli barevnému listí (vím, je to klišé, ale ono je to vážně hezký!). Jednak kvůli kaštanům, které jsou mou malou žmoulací úchylkou. A v neposlední řadě i proto, že mám narozeniny. Zatím nejsem tak stará, aby mě přibývající roky deprimovaly a tak si dort a dárky náležitě užívám.

Odvrácenou stranou podzimu ovšem bývá nástup ke školním povinnostem. Horšící se počasí. A moje problematické nálady.

Jednou nadšená a otravně veselá. Podruhé zádumčivá a neméně otravně melancholická. Ale pokaždé naprosto mimo, nestíhající, stresující a zapomínající.

Už to není ani vtipné.

Připaluju sušenky, zapomínám obědvat, jezdím všude pozdě, chce se mi brečet i smát a ztrácím klíče.

Dnes jsme kupříkladu opět vyrazili na plavání a já si doma zapomněla nejen Amálčiny plavky, ale také svoje plavky a mobilní telefon.

Následně jsem proto byla div ne pohřešovaná. Plavající v maminčiných zapůjčených plavkách (menších a tím pádem poněkud necudných). A tak vykolejená, že jsem na semaforech stavěla i na zelenou.

Útěchou mi může být fakt, že dnešní den jsem neperlila jen já.

Kamarádka a spoluplavkyně z miminčího plavání dorazila udýchaná čtvrt hodiny po začátku lekce. Načež nám nasupeně vysvětlila, že za její zdržení jsou zodpovědní muži zákona, kteří ji cestou zastavili. Na otázku, zda byla zastavena pro vysokou rychlost, s úsměvem odpověděli, že nikoliv. Prý tu dnes měli samé chlapi, tak chtěli zastavit taky nějakou ženskou. Na to jim kamarádka odvětila, že jsou tím pádem pitomý a ona že spěchá.

Milý policisté ji proto již s kamennými výrazy nechali vystoupit, ukázat doklady, vyndat kočárek a předvést povinnou výbavu. To vše za synkova ostřelování příslušníků nesquikovými kuličkami.

Někdy bych si tak přála být miminem, které se vozí v kočárku, špatné počasí zaspí, povinnosti nemá a problémy řeší tím, že po ostatních hází kuličky s čokoládovou příchutí.

Rande

Vztah se musí pěstovat.

To je známá pravda, kterou psychologové, manželští poradci a prodavači valentýnských přáníček opakují stále dokola, a přesto se na ni v partnerských vztazích tak často zapomíná.

Já zapomínám na spoustu věcí, jako třeba zamykat auto nebo zalévat kytky, ale když jde o vztahy, snažím se být důsledná.

V rámci pěstování vztahu jsme proto minulý týden vyrazili s mužem na rande. A ne jen tak ledajaké. Vyrazili jsme totiž do kina, kde jsme nebyli už téměř tři roky.

Ale aby všechno probíhalo podle plánu, muselo by se to zřejmě dít v jiné rodině. U nás to prostě nefunguje.

Ve chvíli, kdy jsme chtěli vybrat film, přestal fungovat internet. Mimochodem, čtyři dny bez internetu, to může být pro závisláka vážně dlouhá doba.

Páteční den pak přinášel jednu malou nehodu za druhou.

Začalo to roztrženými punčochami a půlhodinovým, marným, pózováním před zrcadlem. Přeci jen, rande nemám každý den. Jenže zkuste se obléknout vhodně zároveň na rande i odpoledne s dětmi. Skloubit požadavek na atraktivní a vysoce praktický, dětem odolný, oděv v jednom, to je vážně oříšek.  

Když byl výsledek nikoliv ideální, ale uspokojivý (mimochodem, skončila jsem u toho, čím jsem začala), s mírným zpožděním jsme vyrazili k městu, kde nás před kinem čekala ještě hodina plavání s Amálkou.

V půlce cesty jsem si uvědomila, že taška s plavkami a ručníky zůstala v chodbě.

S velkým zpožděním jsme proto vyrazili znovu.

V půlce cesty mi začalo připadat, že v autě to divně táhne a že mi zmizelo zadní okénko. Vcelku rychle jsem se zděšením zjistila, že se nám otevřel kufr a kočárek měl již nakročeno k vystupování za jízdy.

Na plavání jsme samozřejmě dorazili pozdě a kupodivu i bez Amálčiných plavek.

Drobná anabáze se ztracenými klíči už jen příjemně dokreslila kolorit našeho „poklidného“ dne.

Ale nesnáze jsme překonali a poté co děti převzala moje maminka, které patří mé velké díky, mohlo naše rande začít.

A bylo to krásné rande.

Muž si mě vyzvedl u rodičů, jako kdysi. Kino jsme měli sami pro sebe, protože kdo by chodil na film pro dospělé ve tři odpoledne, že ano? Přecpali jsme se podivně umělohmotně chutnajícím popcornem. A na tři hodiny „zapomněli“, že už nejsme zamilovaní puberťáci, ale zodpovědní rodiče.

Vlastně teď máme to nejlepší z obou rolí. Jsme totiž zamilovaní rodiče!

Kdysi dávno v Tatrách (r. 2008)