Mám moc ráda
hory. V létě.
Ale možná, že
jim začínám přicházet na chuť i v době, kdy se po svazích valí mlha, která
ve spojení se sněhovou peřinou vytvoří jedno velké bílé neproniknutelné nic. Kdy
cesty splynou se sjezdovkami a cedule varující před rolbami tu nejsou jako pěst
na oko.
Ve výsledku
jsem totiž prostě jen šťastná, že jsme zase opustili naši uspěchanou realitu a
vydali se vstříc něčemu novému, společnému a vzrušujícímu.
V létě se
okupování chalupy v Krkonoších mé milé tety a strýčka stalo už nedílnousoučástí prázdnin. V zimě jsme tam ale spolu s dětmi vyrazili poprvé
(a musím říct, že zpočátku mě napadlo, že i naposledy).
Na chalupu se
totiž v zimě člověk rozhodně nedostane autem. Zbývá tedy buď pěškobus, lanovka,
sněžný skůtr nebo rolba. Vzhledem k množství členů výpravy i zavazadel,
která jsem sice k mužově překvapení a své hrdosti dokázala minimalizovat
na maximum, jsme k dobytí chalupy zvolili variantu poslední. Rolbu.
Nicméně, když
jsme se po dvouhodinovém čekání na onen ďábelský stroj, během něhož se děti
zvládly proměnit ve tři vodníky (fakt dík, oblevo!), konečně vykodrcali k chalupě,
vyložili bagáž, psa i potomstvo a pokochali se výhledem, začala nám být fakticky
zima.
Slavnostně jsme
tedy odemkli chalupu, nasomrovali se do kuchyně a tam to na mě padlo (výše
zmíněný pocit, že v zimě na hory s dětmi už nikdy víc! alespoň dokud
jim nebude nejmíň patnáct a nebudou dokonale soběstačné!).
V chalupě tři
stupně, potomstvo mokré, zmrzlé a hladové a já, nejzimomřivější osoba v rodině,
toužila po jediném, vlézt si do té hromady peřin v ložnici a nevystrčit
nos až do jara.
Ale hecla jsem
se. Muž nanosil dřevo, já zatopila v kamnech a namísto sebe nastrkala do
peřin děti. Chalupou se za chvíli rozlilo teplo, všichni pookřáli a já změnila
názor. Je tu parádně, kdy vyrazíme zas?
Od té doby už
jsme si jen užívali.
Brodili se
sněhem, bobovali, těšili se z krátké návštěvy mamky a brášky, naučili děti
Prší, hřáli se u kamen, pochutnávali si na polívce z pytlíku, mávali na
lidi na lanovce, co nám jezdí nad chalupou, koulovali se, zkusili postavit
Matyho a Ami na lyže (to se tak úplně s nadšením nesetkalo neb Matesovi na
nich chyběly brzdičky a Ami měla pocit, že plužení je zbytečná věc) a nakonec
jsme s krosnami na zádech sjeli na bobech zpátky do údolí.
Ještě teď těmi
pocity volnosti a vzájemného rodinného spolubytí žiju a jen doufám, že se mi
podaří uchovat si je co nejdéle, protože nový týden právě startuje a žádné
leháro to zřejmě nebude ;-)
Nádhera! Prostě S Tebou mě baví svět, ,,optimisticky"!
OdpovědětVymazatKrásný večer a klidný týden.
H.
Takové dovolené jsme si také užívali a do dnes na ně všichni s láskou vzpomínáme! Tmelí to i vztahy:-)
OdpovědětVymazat