Jarní výtvarka

Jakmile mi otrnulo, zjistila jsem, že být marod má taky jednu výhodu. Skoro všechno je vám jedno. Hlavním, a dalo by se říct i jediným cílem, je udržet sebe, potažmo svěřené potomstvo, při životě. Alespoň do doby než domů přijde muž. 

Co děti v tomto období dělají je člověku fuk, důležité je, že to dělají samostatně a v ideálním případě tiše.

Ovšem ruku v ruce s mým zotavením přišel i starý známý pocit, že jakožto aspirantka na titul matka roku, která posledních několik dní nechávala děti napospas televiznímu konzumu a živila je suchými rohlíky, bych měla přijít s nějakou suprstimulující aktivitou. Takovou, kterou bychom intelektuálně přebyli všechny ty Pošťáky Paty a další déčkovou havěť. Takovou, po níž bych u dětí opět stoupla v ceně. A takovou, kterou by naše oslabené tělesné schránky vydržely.

Snažila jsem se hodně. Skutečně.

Ale nakonec, když Vili usnul, a já měla co dělat, abych to nezalomila s ním, jsem se zmohla na jediné.

Trochu toho stříhání, lepení, vybarvování a voilà, aktivitka na polovinu dopoledne je tu. Není sice extra stimulující a děti mi za ni oslavnou ódu asi nesloží, ale kupříkladu mě se to líbilo. Nevyžadovalo to pohyb a kapesníčky byly stále po ruce.

Nakonec vznikly rozkošné ovce. (Obrázek z internetu a nalepená vata.)

A obláčky s duhovým deštěm. Pro ty mám obzvlášť slabost. (Obláček ze čtvrtky, páskou připevněná bavlnka, na ní barevné kapky a trochu vaty pro větší obláčkovitost.)

Děti tvořily samostatně, s nadšením a mně zase trochu stouplo mírně ochořelé mateřské sebevědomí. Jojo, jsem zpátky v sedle :-)