Když je přes den muž doma, je to fajn. Dokonce si můžu odskakovat k psaní, aniž by mi někdo neustále visel na noze a vyzýval mě k hrám. Dožadoval se svačiny. Nebo potřeboval čůrat.
Díky tomu mohla vzniknout i tato povídka.
Je inspirována mou vlastní zkušeností s Amálkou, na kterou nikdy nechci zapomenout, protože mi hodně dala.
Třeba něco přinese i vám.
Příjemné čtení!
...
Mít se ráda
Laura konečně usnula.
Karolína se tiše vyplížila z ložnice a s povzdechem
se pustila do úklidu hraček v obýváku. Byla sama. Zase. Vašek byl skvělý
chlap. Chtěl jen, aby byli zajištění. Ale znamenalo to, že je v práci od
rána do večera.
Věděla, že si nemá nač stěžovat. Spousta ženských na tom
byla podobně. Některé ještě mnohem hůř. Ale k čemu jí to je, když si nemá
s kým popovídat. Když nemá s kým sdílet obavy, které ji poslední dny
přepadají.
„Paní Mrázková, já vás nechci strašit, ale Laura už je
váhově opravdu hodně pod průměrem. Jak je na tom s jídlem?“
„Špatně. Vždycky jedla málo, ale přijde mi, že teď už nejí
skoro vůbec. Jenže já nevím, co mám dělat. Ráno, když má dobrý den, sní jednu
lžičku jogurtu. Svačině se vyhne. V poledne možná lžičku polévky. Pak si
někdy zobne kousek ovoce a večer do ní zpravidla nedostanu už nic.“
Jen sladkosti, bonbóny a čokoládu by mohla pořád. Ale to se Karolína
styděla doktorce přiznat. Sama z toho měla těžkou hlavu.
Někde četla, že děti si přemírou sladkostí kompenzují
nedostatek lásky.
Ta myšlenka ji pořád pronásledovala. Copak se Laura může
cítit nemilovaná? Nedávám jí dost najevo, že ji mám ráda? Co víc ještě můžu
dělat?
Nevěděla. Už tak měla pocit, že své dvouleté dceři věnuje
veškerý čas.
A teď ještě tohle.
Doktorka odebrala Lauře krev, výsledky byly v naprostém
pořádku. Laura je veselá. Živá, někdy až moc. Jen strašně drobná. A nejí.
Pokud se žádný váhový přírůstek neobjeví, přijde na řadu
hospitalizace. A spousta vyšetření.
Karolíně při představě její malé holčičky napojené na
kapačky a obklopené nemocniční sterilitou vstoupily do očí slzy.
Přitiskla k sobě Lauřinu panenku, kterou se právě
chystala dát do krabice a rozbrečela se.
Byla na pokraji sil.
Každý den se děsila chvíle, kdy přijde doba jídla. Z každého
takového okamžiku se totiž stával boj. A Karolína ho pokaždé prohrála.
Vašek tvrdil, že si to moc bere. Že to moc řeší. Podívej,
vždyť Laurinka je v pohodě! Je zdravá! Co by za to jiní rodiče dali.
Měl pravdu. Snad. Ale on nemusel poslouchat káravá slova
doktorky. Navíc, vždycky nesnášela tohle srovnávání.
Podívej, jak chudé jsou děti v Africe a kolik ty máš
hraček! Přeci nebudeš dělat scény, že jsi nedostala barbínu. Sousedům vyhořel
dům a ty se tu hroutíš, protože ses rozešla s nějakým klukem, to přeci nic
není. Takových ještě bude.
Jistě, v obecném měřítku na tom je vždycky někdo hůř.
Ale copak tohle vědomí pomůže? Zmenší to moje trápení? Hájila v duchu své právo
na smutek Karolína a bylo jí z toho ještě hůř.
Měla dojem, že její život se smrskl jen na to, jak Lauru
donutit, aby začala jíst. Aby do sebe dostala aspoň ten zatracený jogurt. Nebo
banán. Chce snad tak moc?
Bylo jí jasné, že čím víc Lauru do jídla tlačí, tím víc ona
ho odmítá. Ale co má sakra dělat? Má to dítě nechat umřít hlady? Nebo poslat do
nemocnice, aby z ní udělali pokusného králíka a pak s největší pravděpodobností
stejně řekli, že problém je psychického rázu a Laura je fyzicky naprosto
zdravá?
Naházela zbytek hraček do krabic, sebrala prádlo a poklidila
v kuchyni. Vašek ještě nedorazil.
Neměla sílu na něj čekat. Vlezla do postele a sledovala
Lauru, jak klidně oddychuje. Byla jako andílek.
Blonďatá holčička s dolíčkem na bradě, veselým úsměvem
a k tomu drobounká jak nějaká éterická víla.
Všichni se nad ní vždycky rozplývali. Kromě doktorky.
Ráno u snídaně se zase strhla bitva. Laura zarputile opakovala „neci, neci“ a snažila se dostat od stolu.
Karolína to nevydržela. Začala na dceru ječet. Ještě nikdy
před ní tak nevybuchla. Styděla se. Připadala si neschopná.
Laura se rozbrečela. A Karolína taky. Vzala dceru do náručí.
„Musíš papat, broučku. Jinak z toho budeš nemocná a
paní doktorka tě bude muset poslat do nemocnice,“ šeptala Lauře do vlásků a dusila
v sobě strach z toho, že je špatná matka.
Když Lauře oschly slzy, vrhla se s radostí na hračky.
Jako by se nic nestalo.
Kdybych taky uměla nad vším takhle mávnout rukou, napadlo
Karolínu.
Ze zvyku dala Lauře na misku nakrájené jablko a piškoty, ale
už ani nečekala, že něco z toho zmizí. Pak se ozval telefon.
Máma.
Volali si denně. Máma věděla, že Laura není zrovna jedlík,
ale netušila nic o doktorčiných výhružkách ani o tom, že posledních několik
dní, možná už týdnů, její vnučka nejí prakticky vůbec.
Karolína se za to styděla. Považovala to za vlastní selhání.
Ale teď potřebovala od mámy malou pomoc.
„Mami, chtěla jsem tě poprosit o kontakt na toho homeopata a
léčitele, co sis ho pochvalovala. Už totiž nevím co s Laurou a tím jejím
nejedením a doktorka říkala, že homeopatika by třeba pomohly.“
„Pošlu ti zprávu s číslem. A neboj, však ona Laurinka
hlady neumře.“
„Dobře. Díky moc mami.“
Máma poslala číslo obratem. Karolína ho hned vytočila.
Doktor měl příjemný hlas a našel si pro ně v diáři místo
ještě do konce týdne. Karolíně se ulevilo.
V pátek odpoledne přišel Vašek dřív z práce a k doktorovi
je odvezl. Karolína řídila nerada. Obzvlášť tam, kde to neznala. Vysadil je
před starou oprýskanou budovou u malého náměstíčka a odjel hledat parkovací
místo.
Karolína byla nervózní. Laura jako by její náladu nasála a
cestou po schodech do druhého patra zůstávala nezvykle potichu.
U dveří s cedulkou Mudr.
Dvořák, Centrum alternativní medicíny, se Karolína zhluboka nadechla a
zaklepala.
Ozvaly se kroky. Karolína zvedla dceru do náručí a čekala.
Otevřel jim pohledný chlap, za kterým by se na ulici klidně
otočila. Měl sytě modré pronikavé oči a tmavé vlasy svázané do culíku.
„Dobrý den, pojďte dál, dámy,“ vyzval je a přitom se povzbudivě
usmál na Lauru, která se matce schoulila v náručí.
Místnost ani v nejmenším nepřipomínala ordinaci. V jednom
rohu byla veliká matrace s orientálním přehozem. Na stěnách police s knihami
a obrázky s mandalami a pod oknem gauč, na který je doktor usadil. Sám si
sedl na židli u velkého psacího stolu hned vedle.
Pak Karolínu vyzval, aby mu popsala jejich problém. Načež se
sám doptával na všechno od těhotenství, přes porod až po situaci, která je
přivedla k němu.
„Určitě můžu vaší dceři předepsat nějaká homeopatika, ale
kdybyste měla zájem, můžeme vyzkoušet ještě meditaci. S vámi. Víte, rodiče
to ne vždycky rádi slyší, ale většina problémů u takhle malých dětí s rodiči
velice úzce souvisí. Děti zkrátka často zrcadlí rodičovské touhy nebo obavy a
podobně.“
„Ale já se opravdu snažím, abych na Lauru v ničem netlačila
a neprojektovala si do ní žádné svoje představy,“ ohradila se Karolína.
Doktor měl pravdu. Že za problém své dcery může zřejmě ona
sama, to se neposlouchalo hezky. Ale měla-li být sama k sobě upřímná,
musela připustit, že už ji to taky napadlo.
Nebyla ve věcech alternativní medicíny, meditací a podobných
záležitostí úplným nováčkem. Ale pořád si namlouvala, že Laura nejí, protože ji
jídlo zdržuje od hraní. Že by stačilo jen trochu povzbudit její chuť k jídlu.
„Já vás samozřejmě nechci do ničeho tlačit a Lauře možná
opravdu postačí homeopatika. Je to jen na vás, jak se rozhodnete, jestli budete
chtít po příčinách zapátrat trochu hloub.“
Souhlasila. Doktor na ni působil důvěryhodně. A jestli může
Lauře pomoct tím, že se bude chvíli pitvat sama v sobě, udělá to.
Zavolala Vaškovi, který se procházel kolem, aby si vyzvedl
Lauru. Když zůstali v ordinaci sami, lehla si na vyzvání doktora na
matraci a zavřela oči.
Nejdřív si připadala nepatřičně. Zdálo se jí to celé až
příliš intimní. Potemnělá místnost, zapálená svíčka, ona bezbranně ležící a
doktor nad ní. Ale postupně se začala uvolňovat.
Tichý mužský hlas ji vedl a ona ho následovala.
Hluboce dýchala a nořila se stále hlouběji a hlouběji do
sebe. Obklopovalo ji ticho a připadala si lehká a vznášející se jako v černočerném
vesmíru bez hvězd.
„Nyní se vydejte ke svému Já, ke své nejniternější podstatě.
Vaše Já je plné světla. Je to vaše síla, vaše útočiště.“
Představila si veliké žhnoucí slunce, které se před ní
zvolna vynořovalo ze tmy. Blížila se k němu a cítila jeho příjemné teplo.
Jako by ji hřálo na prsou.
„Teď si zkuste odpovědět na otázku, která vás trápí. Vaše Já
zná všechnu moudrost světa. Hluboko v sobě máte odpovědi na všechny své
otázky. Stačí jen naslouchat.“
Zaplavila ji nejistota. Jak to mám sakra vědět? Netuším, proč
Laura nejí.
Chvíli tápala. A najednou se odpověď sama vynořila v její
mysli.
„Můžu za to já!“
Řekla to nahlas. Zpod zavřených víček jí vyklouzla slza.
„A v čem je problém?“
S již větší důvěrou se ponořila ještě blíž ke svému
vnitřnímu slunci.
„Sebepřijetí. Nemám se ráda. Nemám ráda vlastní tělo. Chtěla
bych být hubenější. Měla bych být hubenější. Laura si to vzala za své. Proto
nejí.“
Bože, to je tak povrchní, posteskla si a byla ráda, že se
může vznášet v té černotě svého nitra a nemusí se podívat svému průvodci
do očí. Ale mužský hlas dál klidně pokračoval.
„Představte si, jak z vašeho nitra proudí energie
lásky. Má zlatavou barvu a celou vás obklopuje. Cítíte ji na temeni hlavy i
špičkách prstů u nohou. Hřeje vás a hýčká.“
Bylo to těžké. Zprvu ze sebe nedokázala dostat ani paprsek
láskyplné energie. Ale postupně cítila, jak něco uvnitř povoluje a najednou se zlatá
záře vyvalila jak voda z protržené hráze. Schoulila se do živoucího
zlatého světla a vnímala, jak se jí po celém těle skutečně šíří teplo a
příjemné mravenčení.
Byla doslova obklopená láskou. Láskou sama k sobě.
„Vybavte si svou dceru, Lauru, a nechte energii své lásky
proudit až k ní. Stejně jako sebe zahalte i ji zlatým světlem. Nyní si představte
zlaté vlákno, které vás spojuje, a nechte lásku, aby jím i nadále procházela. V tomto
naladění zůstaňte tak dlouho, jak bude potřeba. Potom se můžete začít zvolna
vynořovat ze svého nitra.“
V duchu viděla svou malou holčičku. Usmívala se. Ale smutně.
Vyslala svou lásku k ní. Toužila ji zaplavit energií ze
svého nitra a ukázat jí, jak ji miluje. Že jí nezáleží na tom, jak vypadá. Že
ji přijímá takovou jaká je. A vždycky bude.
Laura se v její představě začala usmívat mnohem
veseleji. Celá zářila.
Nechala pouto mezi nimi pulzovat. Přála si, aby Laura její
lásku cítila v každém okamžiku.
Potom začala stoupat. Bylo to, jako by se odrazila ode dna a
postupně se vynořovala nad hladinu. Naposledy se zhluboka nadechla a otevřela
oči.
V místnosti bylo šero. Přesto měla pocit, že jí do očí
bodá světlo. Pomalu se posadila. Doktor si tiše psal něco u stolu. Nechával ji,
aby se probrala a vše vstřebala vlastním tempem.
Cítila se malátná a pořád vnímala teplo a jemné mravenčení po
celém těle.
Když se Karolína s doktorem rozloučila a poděkovala mu,
vydala se za Vaškem a Laurou. Nemohla se své holčičky dočkat. Dcerka jí
radostně skočila do náručí.
„Jaký to bylo?“ zeptal se Vašek.
„Silný,“ odpověděla mu po pravdě a společně se vydali k autu.
Druhý den ráno snědla Laura k snídani půlku jogurtu a k večeři
dokonce několik lžic bramborové kaše. Karolína tomu nemohla uvěřit. Celé jí to
připadalo jako kouzlo.
Za měsíc volala doktorce, že malá přibrala.
Všem se ulevilo.
Karolíně však nejvíc. Věděla, že má před sebou ještě dlouhou
cestu. Nechce své dceři předávat poselství obsahující nenávist k sobě samé.
K vlastnímu tělu. Ale tohle byl rozhodně dobrý začátek.
Naše psychika je fascinující. Neustále mě dokáže překvapovat. Ač jsem psychologii vystudovala, tu moji stále nemám pevně v rukou a dokáže mě někdy pořádně potrápit. Tvá povídka, Baru, je dobře napsaná. Líbí se mi. Hlavně obdivuju tu pasáž sebeobjevování.
OdpovědětVymazatHodně tvůrčích nápadů i v tomto roce, ale především zdraví, štěstí, radost a pohodu Tobě i Tvé rodině. ♥ J.
Baru, díky... moc hezky napsané...
OdpovědětVymazatPěkná ... mimochodem, mám pocit, že tak nějak za každým problémem našich dětí se skrývají chyby nás rodičů. Tak ať jich sekáme co nejmíň ;).
OdpovědětVymazatWow, přečetla jsem se zatajeným dechem. Je pravda, že ač si to lidé mnohdy neuvědomí, to jak se cítíme a jak se vnímáme kolem nás jistě vytváří proud energie, který ovlivňuje okolí. Proto nemůžu vystát negativní lidi. Měj se krásně Barunko.
OdpovědětVymazatMoc děkuju za všechny komentáře a reakce! :-)
OdpovědětVymazatMilá Báro,
OdpovědětVymazatčtu to už asi potřetí... S Aničkou jsem prošla úplně tím stejným. U nás to nakonec vyřešila školka, tam začala jíst. A teď už vím důvod:)
Mějte se hezky! Renata Náhlíková - ta co jí lezete do snů:)
Milá Renato,
Vymazatto jsem ráda, jestli jsem mohla napomoct k pochopení :-) U nás to opravdu vzalo neuvěřitelně rychlý obrat po té mé meditaci a uvědomění si, kde je zřejmě zakopaný pes. Teď je Amiška normální jedlík...ale drobnou figuru si drží stále... :-)