Poslední přednáška

Včera jsem si ve škole odseděla poslední klasickou přednášku. Většina nás propadla mírné nostalgii. Mám podezření, že někdo neměl daleko ani k pláči. 

Počet nás studujících se sice od nástupu ke studiu značně snížil, vytrvalé jádro se však udrželo. Lišíme se věkem, jehož rozptyl je celkem značný, životními zkušenostmi, profesemi i názory. Nevěřila bych, že z tak různorodé směsice lidí může vzniknout tak úžasně kooperující a hlavně sehraná skupina, kde vzniklo nejedno přátelství.

Jsem neskutečně ráda za to, že mi tihle lidé vstoupili do života.

O to větší mě přepadaly chmury, když jsme mluvili o tom, kdo bude ve studiu pokračovat a kdo nikoliv. Já se přiznala, že momentálně po bakaláři končím. Byla jsem nařčena z toho, že jsem „pitomá“, a že zrovna já bych pokračovat měla.

Celou cestu domů jsem o tom uvažovala. Tři roky se těším, až budu mít po škole. A teď se to blíží a mě už se začíná stýskat. Po spolužácích. Po tom pocitu úspěšnosti, když se mi podaří zkouška. A dokonce i po tom psaní seminárek, kdy jsem si připadala důležitá a vzdělaná.

A tak se vtírají myšlenky jako: Co kdybych přeci jen to magisterské zkusila? Vždyť už jsou to jen dva roky...

Dnes jsme si konečně našli čas, abychom vyrazili na malý rodinný výlet. Muž, děti, Bernie a já. 

Zvládli jsme oběd v restauraci, kde jsme byli označeni za úžasnou rodinku (to potěší). Oslovil nás číšník, který si nás pamatoval z naší návštěvy restaurace před šesti lety (to překvapí, ale taky potěší). A užili jsme si dlouhou procházku, kde se nám podařilo dokonale unavit sebe, děti i psa.

Jenže pak jsme přišli domů. A já místo abych šla dětem číst pohádku a malovat si s nimi, nebo si jen v klidu užívala nedělní odpoledne, zapadla jsem do pracovny. Tam jsem se do večera snažila analyzovat psychiku týraných žen a prokousávat se dalšími odstavci bakalářky.

Ale teď už mám zase jasno. Strašně to utíká. A děti jsou malé tak krátkou dobu. Nechci celé jejich dětství strávit tím, že se budu stresovat ze zkoušek a dalších státnic, když nemusím. Nestojí mi to za to.

Takže jupí! Mám za sebou poslední přednášku! A i když se mi bude stýskat, nemůžu se dočkat, až ze mě bude normální maminka na mateřské, bez školních povinností! 

Aspoň na chvíli :-)