Pamatujete si období, kdy jste domů pravidelně přicházeli s rozbitými
koleny? Nebo jste byli něžné dámy či distingovaní gentlemani už od peřinky a na
kolenou nemáte ani jizvičku?
Já se přiznám, že sukničky a šatičky jsem sice milovala, ale
zpod nich mi s železnou pravidelností vykukovala kolena plná modřin a
krvavých šrámů. Těžko říct, jestli je to tím, že jsem vyhledávala klukovské
aktivity nebo jsem měla již od útlého věku problém s koordinací pohybů.
Nutno podotknout, že jizvy mi zůstaly a sklony k zakopávání
o vlastní končetiny taktéž.
Není to tak dávno, co mé náctileté já utržilo šrámy nejen na
nohou a kalhotách. To se tak někdo snaží vypadat atraktivně a dospěle. Sebevědomě
si to vykračuje po přechodu. Z auta píská pohledný kluk. Když tu najednou
se ona osoba jak široká tak dlouhá natáhne přes silnici.
Sebevědomí je v tahu. Kalhoty taky. A kluk v autě neví,
jestli se má smát nebo brečet nad někým tak nemotorným, kdo je schopen podrazit
si vlastní nohy.
Jeden by čekal, že s mateřstvím se to srovná.
Koneckonců, rodič by měl jít příkladem.
Ale ono ne. Včera se mi dokonce podařilo téměř přizabít sebe
i obě děti najednou. Jsem kadet.
Matýsek je na sebe sice opatrný (po mamince to tedy nemá),
ale občas má taky hovězí nápady. Dáváme si takhle závody, kdo bude dřív u
rybníka. Matýsek na novém šlapacím kole a já s Amálkou na zádech v Manduce.
Když tu náhle Matýsek zcela iracionálně stočí řízení a zašlápne to přímo
před mýma nohama.
Neubrzdila jsem to. Matýska jsem srazila z kola. Sobě
sedřela ruce i nohy. A Amálce způsobila šok, když mi málem přelítla přes hlavu.
Matýsek brečel asi minutu. Pak na svou modřinu na tváři
zapomněl.
Já se belhala domů jak po srážce s traktorem a zoufale
si ohledávala pohmožděné končetiny. Zase to odnesly kalhoty, tímhle tempem mi
brzy dojdou. Po vysvlečení dětí i sebe jsem se s úlevou zhroutila na zem a
jala se hořekovat nad svou nemotorností.
Empatický Matýsek si hrál na pana doktora a nosil mi obvazy,
zatímco zvědavá Amálka se pokoušela svým všetečným prstíčkem prošťourat mi do
nohy ještě větší díru. Mám prostě zlaté děti.
Ovšem zdá se, že má kolena už pravidelnému přísunu odřenin
odvykla a snášejí to nehodu od nehody hůř. Příště se raději na procházku
vybavím chrániči. A možná pro jistotu přidám i helmu. Člověk nikdy neví :-)
To by chtělo asi brnění:-) Omlouvám se, je to tak pěkně napsáno, že jsem se musela smát.
OdpovědětVymazatNení zač se omlouvat :-) Mě pobavil zase tvůj komentář. Je fakt, že v brnění by to bylo asi nejbezpečnější :-)
VymazatNejste v tom sama.
OdpovědětVymazatZrovna včera přišel syn ze školy s tím, že jeho spolužák při výkladu o bezvědomí, které paní učitelka doplnila úžasnými názornými ukázkami, bezvědomí prakticky předvedl. Leží na jipce s otřesem mozku. Shodou okolností jsem se včera setkala s jeho maminkou, která ho plánuje přeřadit ze základní školy do horolezeckého kursu lezení bez lana, to prý pro něj nebude tak nebezpečné jako školní docházka :-).
Renčo, tak to je maminka obdivuhodná, že si zachovala smysl pro humor i v takové situaci :-)
VymazatDíky :-)
Maminka je učitelka ;-).
VymazatDrahá Barunko..
OdpovědětVymazatÚplně Tě vidím:-):-)
Budiž Ti útěchou,že kolena,byť stokrát odřená, se hojí určitě rychleji ,než šrámy na duši:-)
Hodně veselých a bezbolestných zážitků s dětičkami Ti vinšuji..
Krásný večer..
Posílám jendo velké pofoukání...
Bi
Brigit, děkuju! Přesně takové pofoukání jsem potřebovala. Doma mě lituje jen Matýsek...A to mám pocit, že je to jen proto, že ho baví ovazovat mi nohy kapesníkama :-)
VymazatS těmi šrámy máš samosřejmě pravdu, můžu být ráda, že to jsou jen kolena :-)
Díky a i tobě krásný večer!
jéé, to znám...jsem neskutečně nešikovná, můj muž občas říká, že jsem strašlivě neohrabaná(!!!) a já nevím co s tím mám dělat. Taky jsem trochu naivně doufala, že se to s mateřstvím alespoň trochu změní a ono...nic:-)))
OdpovědětVymazat(a v hlavě mi jede spousty historek, kdy se člověk v autě co mě viděl smál a smál) :-D
Jani, ne, že bych byla škodolibá, ale těší mě vědomí, že v tom nejsem mezi matkami sama :-)
VymazatA muži evidentně velké pochopení nemají...to je taky zřejmě společný charakterový rys :-)
To dám přečíst manželovi, aby viděl, že nejsem jenom já takový nemehlo :-)
OdpovědětVymazatSimi, ano, my nemehla musíme držet spolu a bojovat proti mužskému nepochopení a posměchu! :-)
Vymazathlavně, že jste to, v rámci možností, přežili bez úhony..
OdpovědětVymazatLucko, díky. Máš pravdu, byla jsem hlavně ráda, že jsem moc nepohmoždila děti :-)
VymazatKonec dobrý všechno dobré ;). A věř, nejsi v tom sama. Můj manžel o mě nedávno (už po bůhvíkolikáté) prohlásil, že jsem nemehlo a že doufá, že děti budou v tomhle po něm. Pět minut na to, se sám málem přizabil na schodech. Jojo, ty mlýny jsou někdy vážně boží :))).
OdpovědětVymazatDoufám, že to manželovi moc nepocuchalo jeho mužské ego ;-) Každopádně můj muž taky doufá (a popravdě řečeno, já s ním), že děti se po pohybové stánce spíš potatí :-)
VymazatHlásím se taky. Zrovna dneska jsem si to tak pěkně vykračovala s kočárem a najednou plesk. Ještě, že to bylo u lesa a nikde nikdo. Minulý týden, když jsme jeli na biatlon, tak jsem tam sebou liskla dvakrát na deseti metrech, Vítka jsem držela za ruku a letěl taky. Lidí tam bylo mraky a Vítek se zlobil, že teda raději půjde bez držení.
OdpovědětVymazatVítek je šikovný kluk s vyvinutým pudem sebezáchovy :-) Který asi nemá po mamince :-)
VymazatPřeju beznehodové další dny! Nám všem :-)
Dneska jsem objevila tento blog, při přemýšlení, zda se jít učit na zkoušku, uklízet, nebo spát po noční. Stále přemýšlím, ale jedno vím jistě, ukládám blog do záložek a budu se sem pravidelně vracet :)
OdpovědětVymazatEvi, moc děkuju. Tvé rozhodnutí pro opakované návštěvy mě těší. No a ohledně toho ostatního...doporučuju spánek :-) Po něm se líp učí i uklízí :-) Ale já, která se zásadně učí od večera do brzkého rána, nemám moc co radit :-)
VymazatKaždopádně přeji hodně štěstí při zkoušce! :-)
Au, milá Báro, foukám na dálku, ať se šrámy, co nejdříve zahojí.
OdpovědětVymazatMusím však podotknout, že v tom nejsi sama, já se umím taky dokonale o sebe omlátit a nejen o sebe. Asi je to nějaká vrozená "vada":-). Musím se tím uklidňovat.
Kristo, díky, jsi milá :-)
VymazatAno, o svém handicapu taky uvažuju jako o vrozené vadě :-)