Z kopce do kopce

Když se tak člověk šplhá do kopce, často si říká: „Proč já blázen nezůstal dole? Co mi tam chybělo?“

A když to ještě navíc dělá dobrovolně, v čase dovolené a s očekáváním příjemného výletu, můžete si ho snadno splést s masochistou. Obzvláště, v případě, že kromě váhy své musí na vrchol onoho kopce dostat i dalších pár desítek kilo v podobě kočárku, dvou dětí a kola, na němž to starší z dětí odmítá jet. 

A přesně takhle probíhal náš první horský výlet.

Krev (Matýsek si odřel koleno), pot (ten se valil ze všech) a slzy (ty ronila Amálka sjíždějící z kočárku). Tak by se dala charakterizovat první fáze naší malé tůry.

Ale hned u první horské chaty jsme se zbavili Matýskova kola, doufajíc, že do zavíračky se tudy již budeme vracet a kolo nám nebude zkonfiskováno. A dál jsme se vydávali naladěni optimističtěji, jelikož nás čekala cesta po vrstevnici.

Naše tempo rozhodně nebylo vražedné (mužův telefon nám spočítal průměrnou rychlost na 1,8 km za hodinu), ale o to víc jsme si mohli vychutnávat horské krásy. A že ty stojí za to, když už se člověk nahoru vyšplhá. I když nutno podotknout, že na Matýska neudělaly dojem ani tak hory samotné, jako rolby zaparkované u horských chat.

Každopádně když už je člověk na vrcholu, ta námaha se už tak zbytečná nezdá. Zejména, je-li kromě okouzlujícího výhledu k dispozici i zmrzlinový pohár.

A občas dokonce zbude energie i na filozofování. Třeba o tom, že tohle zdolávání kopců je člověku už zkrátka vlastní. Ať už to jsou Krkonoše, Himaláje nebo strmé životní výzvy. I když se proklínáme, stejně pořád lezeme nahoru a pak se kocháme výhledem a hledáme další kopec, který bychom mohli pokořit. Protože naše životy by bez těch kopců byly vlastně docela nudné. Stejně jako krajina.

Jen těm dětem je zatím jedno jestli se batolíme v Polabí nebo v Krkonoších, hlavně, že tam mají maminku s tatínkem.