čtvrtek 2. srpna 2012

V sedle

Jízda na koni, to je jeden ze zážitků, na který se nezapomíná. Z koňského sedla se hned zdá všechno o trochu menší, o něco vzdálenější a možná i malichernější. Když se tak člověk na koni nese, na všechny a všechno kouká svrchu, hned musí dát tvrzení, že „nejkrásnější pohled na svět, je pohled z koňského sedla“ za pravdu. Jen ten zadek z toho trochu bolí.
Na koni jezdit neumím, koně nemám, ale o to víc si každé vzácné koňské setkání užívám. A možnosti projet se, v mém případě spíše nechat se povozit, ráda využívám. Ačkoliv takové ambice jako moje sestřenka při oněch „vyjížďkách“ nemám.
Ta totiž, sedíc na koni poprvé, v moudrosti svých sedmi let pronesla: „Mýho koně mi nikdo řídit nebude! Pojedu sama!“. Čímž provozovatele „koňské atrakce“ natolik odzbrojila, že ji skutečně nechal jet vytyčenou trasu samotnou, za což v rodině sklidila obdiv a úctu. (Od své maminky tedy spíš promluvu do duše za drzost a sebevražedné sklony.) A tato historka byla zanesena do rodinného vypravěčského archivu.
Včera se nám, díky bráškově kamarádce, opět naskytla příležitost vychutnat si jízdu koňmo a tentokrát si poprvé výhled ze sedla užil i Matýsek. A nebyl ošizený ani o tu správnou výšku. Místo poníka, který byl původně v plánu, mu byl totiž přiveden pořádný kus koně, který se do poníkovských měr vejde jen tak tak.
Matýsek se ovšem ukázal být nebojácným jezdcem a s výrazem suverénního lorda denně objíždějícího své vzkvétající panství absolvoval bez zaváhání celou projížďku.
Já jsem zase měla radost, že jsem si neutrhla ostudu, na koně se zvládla vyšplhat svépomocí aniž by mi musela být potupně přistavena rampa. A tejně tak jsem zvládla z koně slézt a nikoliv spadnout.
Všichni jsme tedy farmu opouštěli spokojení a můj muž začíná mít obavu, že začnu toužit po koni.


A jaké jsou vaše koňské zážitky? Umíte jezdit? Přiznám se, že já bych to umět chtěla. (Stejně jako umět znakovou řeč, umět létat rogalem a umět šít :-)

16 komentářů:

  1. Pěkné. :) Shodou okolností jsem minulý víkend na koni seděla poprvé v životě... Je krásný na něm sedět, ale trochu (spíš hodně!) jsme nezvládala tu houpavou chůzi. :D Ale i tak doufám, že to nebyl poslední pokus a někdy se na koníka zase dostanu. ;) Na jaké farmě to bylo? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta houpavost je asi o zvyku. Pamatuju si, že když jsem na koni párkrát seděla jako malá, vždycky mi kladli na srdce, že musím spodek uvolnit a nechat ho jít z koněm :-)
      Bylo to u Pardubic ve Spojilu. Mají tam i kozy, ovce, osli, lamy atd. A věnují se hyporehabilitaci :-)

      Vymazat
  2. Já nikdy neseděla na koni....tedy možná někdy v dětství na nějakém poníkovi, ale ani si to nepamatuju. Z koní mám vysloveně respekt a teď když jsi zmínila ten fakt, že ten kdo se na něj nevyšplhá je zahanben rampou, tak mě to ještě o něco víc odrazuje.
    Pravda ale je, že jsem si udělala takový seznam svých "poprvé", které chcí v budoucnu zvládnou. Na každý měsíc tam mám jednu "akci".....je tam i jízda na koni, ale ještě to musím přehodnotit:)

    Zase jsi mě svým článkem pobavila (hlavně tedy tou neohroženou sestřenicí). Díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Promiň, to jsem nechtěla, vyděsit někoho potupou v podobě rampy! Ono se to jako potupa zajisté nebere. Ale můj bráška mě natolik vyhecoval, že jsem brala jako svou povinnost, dostat se na koně svépomocí :-)
      Ale seznam je inspirující myšlenka!
      A koně určitě vyzkoušej, stojí to za to!!! A žádné přeodnocování ;-)

      Vymazat
  3. No, Baruško, já prvně seděla na koni ve 4 letech, stejně machrovsky jako Matýsek. Taky na "doopravdickém", žádný poník. Postupem času ale na koni jezdím jako ty. Jednou za sto let a ještě to musí někdo vést. Naposledy jsem vlastně jela někdy v roce 2006. Hm. Ale bylo to super. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty děti na tom evidentně vypadají jako rodilí žokejové téměř vždycky. Zřejmě jim chybí ten dospělácký strach a schopnost vytvářet katastrofické scénáře :-)

      Vymazat
  4. Ahoj Baruš, tak konečně jsem se v nějakém článku našla :D Jen myslím, že jsem tehdy neseděla na koni poprvé, ale to je detail :)

    OdpovědětVymazat
  5. Na své koňské začátky vzpomínám jako na velmi upachtěnou jízdu na apatyckém poníkovi na malé vesnické pouti. Tedy o koňských začátcích nemůže být ani řeči... všechno jsem si "vynahradila" před zhruba 15 lety, kdy můj manža dostal dle mě zběsilý nápad, oslovil naší sousedku na chalupě, která vlastnila arabského koně, aby nás vzala do stájí, kde má araba ustájeného, a domluvila nám projížďku. Jako totální elév jsem dostala tu nejpaličatější bestii, která mi to dala sežrat hned za první zatáčkou: prudce sklonila hlavu mezi přední běhy, čímž mě zcela nepřipravené vyškubla uzdu z rukou, a dala se do zběsilého běhu (zda to byl cval či klus, jsem v tom fofru nestihla rozeznat). No dopadlo to tak, jak to nutně dopadnout muselo: po pár metrech zběsilé jízdy jsem sebou výstavně flákla doprostřed lesní cesty, hlavou těsně minouc kořen vzrostlé borovice; v domnění, že jsem si minimálně přerazila pánev, jsem se z nabouraného boku překulila na ten nenabouraný a tiše sténala s přáním umřít. Načež se přiřítil manža, kamarádka chytala po lese tu mizernou bestii :o), a ve snaze mi pomoct, sáhl mi na ten nabouraný bok. Zavyla jsem jak kanec v posledním tažení a manža v domnění, že mám přeraženou minimálně tu pánev, málem omdlel. Chvíli jsme se ještě válela v jehličí, při čemž ve mně vzrůstal vztek na tu mrchu čtvernohou. Vyškrábala jsem se (doslova) na všechny čtyři, posléze na obě dvě zadní, a zjistíc, že jsem si nic nepřerazila, ba ani nezlomila (prý zázrak, bo jsem letěla vzduchem fakt vysoko a daleko), zařvala jsem "Přiveďte mi sem toho prevíta, já si ho poddám!". Manža to nehodlal riskovat a přivedl mi svého mírného koníka (fakt to bylo zlatíčko) a sedl na tu mojí bestii sám, aby ho ta opět v nejbližší zatáčce svrhla ze svého hřbetu stejně ponižujícím způsobem jako mě. Od té doby jsem na kůň nesedla ani pod pohrůžkou trestem smrti. Ač se mi koňové líbí moc a fakt moc ráda bych to uměla, asi mi to prostě není zhůry dáno. Na mojí koňskou potupu mi zůstaly na pravém stehně silně popraskané žíly, které se rozlily do podkoží a už se nevstřebaly; prý se to dá odstranit jedině laserem, což bych si ovšem jako ryze kosmetickou záležitost musela sama draze cvaknout. A na to já zvysoka peču. Aspoň budu mít na vždy před očima připomínku na to, že ne všechny (nejen) koňské hřbety jsou pro mě a ne na všechny vrcholy nutno šplhat. Krásné koňské zážitky! LenkaH.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem se pobavila :-) Ač se běžně cizímu neštěstí nesměju, ty jsi to vylíčila tak kouzelně, že to jinak nešlo :-)
      Díky za krásný komentář :-)

      Vymazat
  6. krása :)

    doufám, že naše děti budou mít brzo příležitost se na koni svézt a jejich tatínek také :)

    (ehm, pro mě by tak velký kůň nebyl :))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucko, děkuju :-)
      Přeju vám, ať se brzy poštěstí a děti i muž si výhled z koňského sedla užijí :-)

      Vymazat
  7. Jééé Baru to je krásná koňská vzpomínka:-)Moc děkuji..
    Já byla na koňském,jezdeckém výcviku v rámci školy,asi v 17letech..Hodně mě to vzalo,ale protože to bylo od mého bydliště dosti daleko,už jsem se ke "svému"koni nevrátila..
    Obrečela jsem si ten poslední den a chudák koňák Pepík co nás měl na starosti si s tím vůbec nevěděl rady:-)
    Jééé to jsem si hezky zavzpomínala..
    Děkuji Ti Barunko..
    Měj spoustu podobných skvělých zážitků..
    Brigit

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Brigit, děkuju za milý komentář!
      Jsem ráda, že jsem pomohla vylovit příjemné vzpomínky :-)

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)