Naše adrenalinová dobrá jitra

Rána jsou pro mě nejkrušnější částí dne. Zpravidla se totiž probouzím nevyspalá, nevrlá a nekomunikativní. Kvůli dětem ovšem poslední dobou piluji sebeovládání a až na drobné výkyvy, se mi celkem daří nepronásledovat své děti po ránu vražednými pohledy. A to ani tehdy, když vyhlásí budíček v pět ráno. Nebo když mě probudí radostným poskakování po rodičovské posteli, případně rodičovských končetinách. A to, jistě uznáte, chce už pěknou dávku sebeovládání!

Ovšem poslední dva dny se rána nesla ve znamení stresu, shonu a vyplavování značného množství adrenalinu.

Den první.

O půl šesté mě probudilo mužovo zlostné dupání po domě, třískání věcmi a tlumené nadávky. V očekávání katastrofy v podobě vykradeného obýváku či vytopené koupelny, jsem opustila (nerada) postel a kupodivu dosud spící děti a opatrně se vydala na výzvědy.

Od soptícího muže jsem se dozvěděla, že Matýsek zřejmě předchozího dne zcizil a ukryl klíčky od firemního tranzita, kterého jsme měli vypůjčeného. A který měl už dávno stát ve firmě a chystat se na cestu za čekajícími zákazníky.

Nejraději bych se zbaběle odplížila zpět do ložnice. Leč jako řádná manželka jsem začala spolu s mužem, jehož rozčilení dosahovalo vrcholu, prohledávat celý dům. A také prostranství před ním. Jako na potvoru zrovna toho dne znovu otevřeli školku po prázdninové pauze a několik mírně zaskočených tatínků tak mělo možnost mě zahlédnout, kterak ve sporém nočním úboru lezu téměř po kolenou kolem domu a pátrám po stupidních klíčích od auta.

Napětí vrcholilo. Muž volal do práce. A já začala bezmyšlenkovitě poklízet na komodě v chodbě. V duchu jsem na pomoc svolávala všechny anděly. A světe div se. V šuplíku komody, kam jsem shrnovala nepořádek, jsem objevila onen zpropadený klíč!

Den druhý

Užívala jsem si skutečnost, že děti znavené vedrem, dováděním v bazénu a návštěvami z předchozího dne spí, ačkoliv je již skoro osm ráno, když začal zvonit telefon. Muž volal, aby mi oznámil, že zhruba za hodinu vypnou v celé naší vesnici vodu na dobu blíže neurčenou. (Trochu pesimistický manžel poznamenal, že to může být klidně i na týden.) A zaúkoloval mě urychleným dofouknutím a napuštěním bazénku na zahradě. A taky napuštěním vany, škopků a flašek do zásoby.

Zatímco jsem tedy proklínajíc prasklé potrubí, pobíhala po zahradě i domě. Samozřejmě opět v pyžamu. Narychlo vytírala podlahu, drhla vanu, zalévala kytky a myla si vlasy. Vzbudily se děti hlasitě se dožadující svých ranních rituálů. Amálka kojení a Matýsek „toustíku s madelánoj“ (čti s marmeládou).

Myslím, že jsem ještě nikdy v životě nebyla po ránu takhle aktivní.

Teď mám jen trochu hrůzu ze zítřejšího rána. Říká se přeci, do třetice všeho dobrého, ne?

A jaká bývají vaše rána?