Hlásit se to musí

Ne, že by byl Matýsek nějaký práskáč, ale jsou věci, které se zkrátka hlásit musí. A vzhledem k velikosti našeho domu a mé neschopnosti být na všech místech najednou, se mi leckdy Matýskova hlášení víc než hodí.

Tak třeba, když se stále plazící Amálka konečně vyhoupne na kolena a udělá pár temp po čtyřech, zatímco já se dělám s chlebíčkama. Pak jedině Matýskovo „Hele, kolena!“ může za to, že mám šanci se zaradovat nad Amálčinými pokroky.

Užitečné je Matýskovo „žalování“ také ve chvíli, kdy Amálka žužlá hračky Berniemu, případně Bernie Amálce. Když se Amálka cachtá v Bernieho miskách. Nebo, má-li Bernie tendence sežrat z plechu chladnoucí koláče.

(Pomiňme teď velkoryse situace, kdy Matýsek hysterčí zcela zbytečně, protože se Amálka dotkla jeho hračky, či si dovolila vyskytovat se v nevhodný čas na naprosto nevhodném místě. Třeba v trajektorii jízdy autíčka či místa plánované výstavby domu z kostek.)

Takový domácí hlásič se zkrátka stává téměř nepostradatelným.

Proto jakmile dnes Matýsek přiběhl se slovy: „Maminko, Amálka špinavá. Poť!“ Neváhala jsem raději moc dlouho a šla. Naštěstí.

Jelikož chvíli nehlídaná Amálka objevila novou zahradnickou vášeň a pustila se zřejmě do přesazování květin. K čemuž ovšem kromě rukou zcela evidentně používala i ústa.

Matýsek tedy dostal pochvalu že opět zachránil situaci a Amálka byla za hlasitého protestování odvelena rovnou pod sprchu.

(A já jsem velice ráda, že v době, kdy Matýsek prováděl podobné nepředloženosti, obývali jsme prostor natolik malý, že nebylo možné ho při nežádoucích aktivitách neodhalit.)