Domácí bojovka

neděle 26. listopadu 2017

O hledání ztracené rovnováhy

Hledání rovnováhy je takový můj celoživotní úděl, který bych snadno mohla svést na skutečnost, že jsem se ve znamení Vah narodila. Ale nesvedu. Nebudu alibista ;-)
Nicméně, poslední týdny až měsíce moje váhové ručičky divoce kmitají a já ne a ne najít ten pokojný, osvobozující a úlevu přinášející střed.
Hledám rovnováhu v mateřství. Hledám rovnováhu ve škole. Hledám rovnováhu v míře životní a osobní svobody. Hledám rovnováhu sama v sobě.
Hledám a nenacházím.
Možná proto, že se snažím až příliš, možná proto, že se nesnažím dost.
Ale s jistotou vím jedno. Potřebuju vystoupit z toho každodenního kolotoče a na všechno se podívat trochu z nadhledu.
To jsem si říkala dlouhé týdny.
A pak přišla nabídka od mé maminky a nebiotatínka. První CELOVÍKENDOVÉ hlídání, po téměř osmi letech rodičovství! (Díky, díky, díky!!!)
Všechno šlo stranou. Přesně to jsme potřebovali. Oba.


Vyrazit si jen ve dvou. Na hory. To pro ten nadhled. A taky vzduch, ticho, sníh a panoramata.
Zhluboka jsme dýchali, pomalu se courali, dobře jedli, střídmě pili, dlouho spali, trochu plavali, lehce se potili v sauně, skoro pořád mluvili, chvílemi sdílně mlčeli a hlavně jsme se hodně a taky nahlas smáli. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem zvládla takový maraton záchvatů smíchu! (Což možná postřehli vlastníci instagramových účtů, kteří měli tu pochybnou čest spatřit některá z našich autentických instastories…)
Odhodili jsme alespoň na dva dny všechny povinnosti, starosti a těžkosti dospěláckého žití a užívali si prostého pubertálního bytí.
Jen my dva, hory, dobré jídlo a povídání o všem i o ničem.
Báječně jsme se měli.
A i když nemůžu říct, že moje váhové ručičky náhle jako zázrakem přistály na středu ve všech oblastech mého, poslední dobou lehce neurotického života, těší mě, že jejich kmitání se lehce zpomalilo a když budu hodně napínat zrak, možná už konečně někde v dálce před sebou zahlédnu tu vytouženou rovnováhu.
V tomhle směru jsem zkrátka nevyléčitelná optimistka ;-)





3 komentáře:

  1. Je potřeba být někdy spolu jenom ve dvou. Je potřeba zažít ten úlevný pocit, že najednou nic nemusím, nikdo po mně nic nechce, mohu mluvit jenom když chci, mohu si odpočinout. Baru, chápu to, prožila jsem si dětství svých třech synů... A uteklo to jako voda, někdy bych i ráda na chvilku vrátila ten čas :o). I když byl tolik hektický.
    Neboj, ona ta rovnováha je, jenom převládá v tobě ten pocit zodpovědnosti.
    Přeji ti pohodové dny.
    A hlídací babičky jsou NEJ.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  2. Jj, souhlasím, hlídací babičky jsou nej! I když teď je život stále krásně hektický - dokážeme si stále častěji najít/ukrást společné chvilky - už se ohlídají sami. K radosti nám stačí společně vyběhnout pěšky na nákup, ulovit něco k večeři... večerní procházka.

    OdpovědětVymazat
  3. Baru, moc Ti to přeju! A taky krásný vybalancovaný advent :).

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)