Jak nás zachraňovala horská služba

Trochu jsem se letos bála, jestli si děti prázdniny dostatečně užijí.

Žádné velké plány jsme neměli, na daleké cesty se nechystali a dobrodružství se zdálo být v nedohlednu.

Nakonec jsme si vzrůša užili spoustu. Pod stanem, ve skalách, u vody…

Ale zlatým hřebem adrenalinových zážitků je bezpochyby zážitek nejčerstvější.

S kamarádkou Alicí jsme, stejně jako loni, vyrazily na chalupu mých drahých příbuzných do Krkonoš. Opět v sestavě 2 matky a 5 dětí.

A stejně jako loni jsme si naplánovaly výlet na Dvoračky. 

Aby se dětem dobře šlapalo, vymýšlely jsme do jedné ráno bojovku. Tajně kolem chalupy pašovaly zprávy od krkonošských skřítků. A další indície pak podstrkovaly cestou.

A klapalo to.

Ratolesti, kromě Vilíka klimbajícího v Manduce, luštily jak divé a motivovány nálezem další zprávy nasadily nevídané tempo.

Když začalo pofukovat a spadlo prvních par kapek deště, ještě jsme si s Alicí libovaly, jak to krásně osvěžilo vzduch. Když uhodil první hrom, řekly jsme si, že to je někde v dálce. Když se regulérně rozpršelo, věřily jsme, že je to jen přeháňka. A když začaly padat kroupy, byly děti v sedmém nebi.

Po více než půl hodině, strávené v lese pod stromy, kde na nás fučelo, pršelo a kroupy přestaly být zábavné, se bouřka přihnala přímo nad nás. Hromy v kopcích duněly tak, že se člověku vibroval i žaludek. Blesky jsme raději moc nesledovaly. A Amálka propukla v pláč, protože byla stejně jako my ostatní totálně promočená.

Jako správná nedokonalá matka jsem totiž nebyla vybavena pláštěnkami a dokonce ani bundami, neboť jsem se nechala ukolébat všudypřítomným suchem a vedrem.

Holandští turisté ukrytí o dva stromy vedle, nás soucitně pozorovali, a mezi dětmi se začala zvedat lehká hysterie.

Byl čas zavelet k ústupu.

Čaply jsme každá své dva potomky za ruce a vyběhly z úkrytu směrem dolů, na rozcestí Ručičky, k jedinému úkrytu široko daleko.

Vpředu Alice s vlajícím Maxem a Leou. Za ní já s Vilim na břiše, vřískající Amálkou nalevo a plačícím Matýskem napravo.

Sprintovali jsme z kopce za zvuku sílící bouřky, promočení na kost a bití kroupami.

Musel na nás být vskutku netradiční pohled.

Na Ručičkách jsme se vmáčkli do nacpaného přístřešku.

Mates s Ami poplakávali, že jim je zima, Vili drkotal zuby, ale statečně se usmíval na „spolubydlící“ a já se snažila zvednout své malé smečce náladu.

Rozdala jsem sušenky se slovy, že cukr je dobrý na nervy a doufala, že mi optimismus vydrží ještě dostatečně dlouho.

Déšť neustával a napětí v přístřešku stoupalo, neboť se roznesla zpráva, že kdesi směrem na Harachov se nějakému pánovi ztratila manželka s dítětem.

Naštěstí pro nás to znamenalo přivolání horské služby.

Matýska přestal zajímat chlad a začal toužit po tom, aby horská služba odvezla domů i nás. Nejlépe na skůtru!

Zřejmě toužil opravdu hodně, jelikož zanedlouho se opravdu objevil vůz spolu se záchranářem.

V tu chvíli začalo několik starostlivých turistů mateřsky vykřikovat, ať hlavně odvezou ty ubohé, promrzlé děti a tak jsme za chvíli seděli ve vyhřátém autě horské záchranné služby, sjížděli k chalupě a stylově tak zakončili vskutku adrenalinem prosycenou výpravu.

Holt jsme si pro děti přály bojovku a Krkonoše nám nečekaně vyšly vstříc.

Příště budu muset dát na svá přání větší pozor ;-)

PS: Další bouře nás naštěstí postihla v restauraci pod lanovkou, takže jsme ji přečkali ve stylové společnosti palačinek a dortů. A zbytek společného pobytu pak proběhl veskrze poklidně a mírumilovně :-)