Z nás "učitelek" si příklad neberte

Nevím, jak dlouho trvá vyhodnotit známky a překlopit je do vysvědčení, ale řeknu vám, že slovní hodnocení, to je pořádná fuška. Když už musíme hodnotit, rozhodně mu dáváme přednost, ale člověk aby ty elaboráty začal sepisovat tak s měsíčním předstihem. A to máme jen sedm dětí…

Každopádně, když už to být musí, proč si to nezpříjemnit, že?

V duchu této myšlenky jsme se proto s Lenkou, naší multifunkční ředitelkou a učitelkou v jednom, přesunuly na právě uplynulý víkend do wellness hotelu s vidinou, že si to psaní pěkně rozvrhneme, proložíme tu procházkou, tu bazénem, tu dobrou večeří, a v poklidném tempu zkrátka své hodnotící resty doženeme.

Ale to bychom nebyly my dvě, aby se nám zadařilo podle plánu.

„Provinily“ jsme se snad všemi dětem tak často vytýkanými prohřešky.

Zapomínání

Tak hned první bod padá na moji hlavu. Zapomněla jsem si totiž doma podprsenku. Jak je to možné se neptejte, nicméně zvažuji, že si ji budu doma zapomínat častěji. Nejsem si sice tak úplně jistá, co na to módní hotelová policie, ale pohodlné to bylo určitě.

Ponocování

Pořád se vztekám, že Mates chodí pozdě spát. Ale po kom to to dítě má? No samozřejmě, že po mně.

První noc jsme šly spát ve dvě, protože jsme ukacaný. Druhou noc ve tři, protože jsme vysvědčení nechaly na poslední chvíli.

Konzumace alkoholu

V případě dětí je to blbý, ale nám ty dvě Piňa colady a pár Cuba libre budiž odpuštěno. Možná že děti budou mít ta vysvědčení aspoň o něco veselejší.

Pozdní příchody

Na snídaně, obědy i večeře. A zase. Po kom to asi ty děti mají? Ha!?

Nezodpovědnost

Půjčily jsme si šlapadlo ve tvaru labutě. Aniž bychom věděly, jak se ten zatracený pták řídí. A hlavně jsme se nenamazaly. A děsně si spálily břicha (teda hlavně já…asi, že ho mám vystouplejší).

Nechávání věcí na poslední chvíli

Hlavní bod víkendového programu, vysvědčení, byl tak dlouho z programu odsouván, až nám nezbývalo než pustit se do něj v noci (viz. bod Ponocování) a pokračovat v něm i několik hodin následujících po našem odhlášení se z hotelu. Naštěstí alespoň na hotelové terase a s hotelovým občerstvením.

Každopádně, i navzdory našim drobným prohřeškům jsme nakonec každému dítku sepsaly stránku a půl čítající osobní „dopis“. Podařilo se nám ho i přes nespolupracující techniku vytisknout.

A dnes jsme ho slavnostně předaly do lhostejných dětských ruček, které vcelku pochopitelně víc zajímal čokoládový dort (který jsem pro změnu do dvou ráno, spolu s prázdninovými deníky, připravovala...jsem prostě nepoučitelná) než nějaký papír se soupisem toho, co se jim povedlo, a co už méně.

Nás však hřeje u srdce vědomí, že děti, každé svým tempem, udělaly obrovský kus práce, že si školu zamilovaly natolik, že doma frfňají nad hroooozně dlouhými prázdninami a hlavně, že naše práce má smysl. A že nás baví! 

Tak krásné prázdniny nám všem!