Jak z krize? Optimistická vize…

Pravidelní čtenáři blogu (tedy má maminka a můj muž) zajisté zaznamenali jistý blogový úpadek. Než se proto pokusím vrátit zpět do svého blogerského sedla, mám potřebu se tu v sobě veřejně trochu ponimrat a terapeuticky se vypsat…

Vážení a milí, jsem totiž v krizi.

Moc ráda bych to svedla na podzim, školu, stres, Viliho marodění, nedostatek světla, času či spánku, ale nebudu alibista.

Jsem si totiž jistá, že si za to můžu sama.

Ačkoli se totiž tvářím jako jedinec veskrze pohodový, pozitivně naladěný a trpělivostí oplývající, což se může zdát fajn, pravda je taková, že v běžné realitě jsem lehce nepoužitelná.

Pregnatně a velice laskavě to nedávno vyjádřil můj muž: Ach jo, lásko, ty seš tak… zajímavá osobnost. Jak je možný, že jsi tak inteligentní a přitom tak strašně nesystematická!

A vo tom to je!

Potýkám se s nedostatkem času a energie, protože jsem naprostý chaotik.

Doma s dětmi mi to ještě celkem procházelo, ale v pozici taxikařící matky pracující, byť jen na částečný úvazek, je tahle vlastnost katastrofální.

Většinu času někam chvátám, něco řeším, něco nestíhám a jsem z něčeho zlehka vypsychlá.

A to se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí!

Proto je na čase s tím skončit.

Ještě jsem sice nepřišla na to, jak z toho koloběhu zapomenutých akcí a v autě hltaných snídaní ven (a kdybyste měli nějaké zázračné tipy, jsem jedno velké bohémské ucho!), ale došla jsem k úlevnému závěru.

Přestanu to řešit.

Přestanu si vyčítat doma zapomenuté svačiny, nezapsané termíny i nevyzvednuté poštovní zásilky. Přestanu se pranýřovat za nezodpovězené e-maily, prázdnou ledničku i nedostatek čistých ponožek. Zkrátka přestanu toužit po dokonalém zvládání každé situace, a to ještě s úsměvem a schopností vše shrnout do trefného a vypointovaného článku.

Nechám věci zkrátka víc plynout a budu na ně míň tlačit. A na sebe taky.

Přijmu se taková, jaká jsem a vrátím se k soustředění se na svoje silné stránky, bez výčitek za to, že do diáře si tajně zapisuju rozhovory od vedlejšího stolu místo termínů rodičovských schůzek.

A v neposlední řadě zpomalím a budu chodit spát dřív než ve dvě ráno.

Shrnuto a podtrženo, hodím se zase do pohody.

Hezký plán, což?

Tak teď už jen ta realizace…