Velký šopovací pátek

Až je mi stydno, že jsem dnešek nestrávila tichým rozjímáním, jak by se slušelo. Nicméně včerejší poslíčci na mě měli přímo aktivizační účinky a já tak den zasvětila poletování po městě a dohánění nákupních restů. 

Amálce nové jarní boty. Matýskovi tepláky do školky. Miminku mini ponožtičky. A všem třem jarní čapky. K tomu tisíc nezbytných maličkostí.

Pak nechat seřídit a vytunit kočárek.

A ve finále doplnit zásoby, neb vyjedenost naší ledničky již počínala hraničit s hladomorem.

Přiznám se, že my to zase na dlouho stačilo.

Domů jsem se vrátila vyšťavená, s prázdnou peněženkou a navíc s pocitem, že navštěvování míst s větší kumulací nervózních rodičů a dětí zřejmě není nic pro mou labilně rozcitlivělou duši. 

Ano, taky na děti houknu. 

Dnes jsem například musela nelítostně a macešsky přerušit hru svých potomků, při níž si pro vlastní potřebu proměnili polstrovný dětský koutek v zápasnický ring. Úzkostné „opatrně“ se po deseti minutách změnilo v námitky nepřipouštějící „okamžitě odcházíme“, když Maty neodhadl svou mužskou sílu a Amálku z ringu po hlavě vyautoval. 

Ale některá slova, která padají z úst „milujících“ rodičů kolem, mi působí osypky.

„Vypadni“ či „drž hubu“ se střídá s něžným oslovením „hajzle mrňavej“ a „spratku nevychovanej“. To vše korunováno ryze mateřským konstatováním „chovej se normálně nebo tě už fakt zabiju“.

Slova mají velkou moc. Dokáží tvořit i ničit. Těšit i ubližovat. Vyvolávat smích i pláč. A dětskou duši umí pozvedávat, ale taky mrzačit.

Kéž bychom všichni dokázali víc přemýšlet nad tím, co říkáme…

Krásné Velikonoce!

...

Snaha o portrétování dětí v nových čapkách se minula účinkem. Ale zase byla legrace :-)

A co teprve když se foťáku zmocnil Máťa :-)