Jak se narodil Matýsek

Většina lidí na Silvestra bilancuje a uvažuje o roce starém a roce nadcházejícím. Já vzpomínám na to, jak se narodil Matýsek...

Probudila jsem se kolem páté ráno s tím, že mě cosi pravidelně bolí. Ha, kontrakce! Došlo mi po chvíli a jako správně instruovaná prvorodička jsem se jala měřit interval a napouštět si vanu.

Interval byl všelijaký, ale přestože mi ve vaně bylo dobře, stahy sílily. I usoudila jsem, že to asi opravdu bude porod.

Když se probudil muž a našel mě ve vaně, začal se hned shánět po hodinkách, aby se ujal role časoměřiče. Jedna z mála věcí, v nichž měl kolem porodu jasno a mohl se v nich angažovat.

Na předporodním kurzu nám říkaly, že do porodnice máme vyrazit, až když budou stahy alespoň po sedmi minutách. Dřív to prý nemá cenu.

Muž ovšem naměřil interval dvouminutový a oba nás tak zachvátila větší než malá panika, že to snad do porodnice ani nestihnem.

Rychle obléknout, vlasy zaplést mezi kontrakcemi do copů, které jsem zvolila jako ideální porodní účes a vyrazit pro auto.

To bylo pohřbeno pod sněhovou závějí, a zatímco se muž snažil auto zpod ní dostat, já se svíjela u pouliční lampy a doufala, že nastartujeme.

Nebylo to sice napoprvé, ale nakonec náš starý formánek nastartoval a odvezl svou funící paničku, kam bylo třeba.

 

Na příjmu se mě ujala porodní asistentka a muže poslala na chodbu, což mě dost znepokojilo. Následně mě zaúkolovala, abych si do skříně uložila tašku, navlékla nemocniční košili a přemístila se na lehátko ke kontrole.

Abych se při monitorování srdeční akce našeho na svět se deroucího Kulíška nenudila, dostala jsem spoustu lejster a informovaných souhlasů k podpisu. Přiznám se, že náladu na čtení jsem zrovna neměla, ale kolonka Vzhledem k diagnóze doporučujeme tento postup: porod, mě dostala.

Podepsala jsem a už mě vedli na porodní pokoj. Za chvíli dorazil i muž ve slušivém zeleném nemocničním mundůrku.

Události následující mají k idylickému porodnímu příběhu daleko.

Asistentka mi chtěla pořád vnutit oxytocin, aby to šlo zkrátka rychleji a na moje snahy o prosazení přirozeného porodu reagovala ve smyslu „to máte zase nějaký moudra z toho internetu, že jo!?“. Chodit jsem měla zakázáno, neb prý bylo nezbytné, abych ležela a nechala Kulíška monitorovat. A pití mi muž podstrkoval skoro tajně, aby asistentka nevěděla.

Když pak konečně došlo na věc, byla jsem unavená a téměř rezignovaná. Doktorka mě nastřihla natřikrát, prý pro jistotu. A jelikož mi poloha vleže naprosto nevyhovovala a nezvládala jsem tlačit, střídali se mi v poskocích na břiše, s loktem zabořeným kdo ví jak hluboko, dvě asistentky a nakonec ještě doktor, který šel zrovna kolem.

A pak byl Kulíšek na světě a byl to kluk. Byl to náš Matýsek.

Sotva mi ho ukázali a odnesli ho pryč. Do inkubátoru. Prý na prohřátí a proto, že se to tak zkrátka dělá.

Bylo mi divně. Úleva, že to mám za sebou, se střídala se smutkem z toho, že je moje malé miminko samo někde ve skleněné bedně.

Když mi ho ale po několika hodinách konečně přivezli, věděla jsem, že je to to nejkrásnější miminko v celé porodnici. Byl celý tatínek. Jen dolíčky ve tvářích měl po mamince.

Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl tak maličký a dokonalý. A taky hned od začátku náruživý savec.

Když začaly o půlnoci bouchat rachejtle a sršet ohňostroje, ležela jsem právě se svým prvorozeným chlapečkem v posteli, pozorovala ho jak ode mě pije a bylo mi krásně.

Byl to ten nejúžasnější a nejbolestivější Silvestr, který jsem zažila.

A vzpomínat na něj budu celý život.

Děkuju Ti Matýsku, že jsi a k Tvým čtvrtým narozeninám ti přeju všechno nejlepší. Mám tě moc ráda! 

Pro srovnání článek o tom,  Jak se narodila Amálka. Jaký bude náš třetí porodní příběh, to se teprve uvidí, ale už teď jsem nesmírně zvědavá :-)

A abych nezapomněla, když je ten konec roku. Všem čtenářům moc děkuji za přízeň a do roku nového přeju jen to dobré!!!