Jak se narodila Amálka

Jsou to na minutu to přesně dva roky, co se naše rodina rozšířila o malý blonďatý přírůstek jménem Amálka.

Začalo to kolem čtvrté ráno. Pět dní po termínu. Kontrakce pomalu sílily a ani ve vaně neustávaly. Přicházely asi po pěti minutách. Jako druhorodička jsem si připadala jako mazák a tak jsem neplašila. Času je určitě ještě dost.

Hezky jsem si dýchala a čekala, až mužovi zazvoní budík. V té obě jsme přechodně bydleli u mých rodičů. Muž vstal, trochu zesinal, když zjistil, že už je to tady a pak mi pomohl dobalit tašku, obléknout se a přemístit Matýska vedle do ložnice rodičů.

Nasedli jsme do auta a vydali se na stokilometrovou cestu do Vrchlabí. Cestou jsme ještě volali, že tedy jedem, kontrakce mám po dvou až třech minutách a dorazíme kolem osmé. Porodní asistentka nás ujistila, že s námi počítají a popřála šťastnou cestu.

V autě to nebylo nejpohodlnější, kontrakce se trochu zpomalily, ale až na zastávku v lese, kdy muž trnul hrůzou, že Amálku porodím někde na mechu za pařezem, jsme to zvládli krásně. S Amálkou jsme konec konců byly domluvené, že to všechno půjde dobře. Dokonce jsme si to už pár dní trénovaly v porodních meditacích a vizualizacích.

Ve Vrchlabí nás přivítaly dvě milé porodní asistentky. Ta mladší se mě ujala a po krátkém vyšetření nás odvedla do pokoje zařízeného jako ložnice, kterému vévodila velká manželská postel s barevným povlečením. Udělali jsme si pohodlí a zůstali sami.

Těch pár hodin mi zpětně připadá hrozně krátkých. Střídala jsem balón ve sprše s odpočinkem v posteli, v duchu si povídala s Amálkou a nahlas se smála s mužem. Jednou za čas dorazila porodní asistentka, poslechla srdíčko a zase tiše odešla.

Kolem jedné hodiny už to začínalo vypadat, že jde do tuhého. Asistentka zjistila, že jsem připravená a společně jsme se přesunuli do vedlejších dveří, na porodní sál. Nechali mě, ať dělám, co uznám za vhodné.

Napůl jsem si stoupla a napůl se pověsila k porodnickému křeslu a cítila, že Amálka už je skoro tady. Po jednom zatlačení mi praskla plodová voda. Sesunula jsem se k porodnické stoličce a klekla si k ní, držíc se manžela. 

Druhá doba porodní, to je takový zvláštní rauš. Sice to bolí, ale člověk je rád, že už nemusí kontrakce jen snášet, ale může se i zapojit. Nikdo mě nerušil, nikdo zbytečně nemluvil. Na sále byly jen dvě porodní asistentky a my.

Všechno jsem cítila a vnímala. Bylo to intenzivní a neskutečné. Stačilo pár kontrakcí a mohla jsem si sáhnout na hlavičku. Svět se na chvíli zastavil. A pak se Amálka narodila. Asistenka ji chytila a hned mi ji podala do náručí. 

Byla maličká, mokrá a nádherná.

Asistentka si ji vzala a s mužovou asistencí zvážila a oblékla. Mezitím dorazil pan doktor, konstatujíc, že jde zjevně trochu pozdě. Zkontroloval placentu. Udělal mi jeden ozdobný steh a zase se vypařil.

Muž si vzal do náručí Amálku. Mě podepřela asistentka a společně jsme se přesunuli zpátky do velké postele v našem pokoji. Od té chvíle jsme se z ní s Amálkou téměř nehnuly. A ani na chvíli jsme nebyly jedna bez druhé.

Druhý den přivezl muž Matýska, aby se seznámil se sestřičkou a Matýsek už s námi zůstal. V noci jsme spali všichni v jedné posteli a přes den se muž toulal venku s Matýskem a já odpočívala s Amálkou. Byla z nás zase o kousek větší rodina.

Porod jsem zažila podruhé, a přesto to bylo úplně nové a krásné. 

Děkuju, Amálko, za ten fantastický zážitek a za to, jak jsi náš život obohatila. Mám tě moc ráda a k dnešním druhým narozeninám ti přeju jen to nejlepší!