Visí, visí!

Řeč naštěstí není o žádném ubohém nebožtíkovi. Ale o naší houpačce! 

Vzhledem k rozloze našeho domu mi přišlo jako skvělý nápad dát dětem do pokojíčku houpačku a z postele klouzačku. 

Klouzačka neprošla. Jednak proto, že děti zatím nemají vhodné postele. A jednak proto, že muž bojkotuje její vybudování. Což v podstatě chápu a s pokojem bez klouzačky jsem se smířila.

Za houpačku jsem ale bojovala už od našeho nastěhování. Muž svolil a při nejbližší cestě do Ikey jsme kromě spousty dalších nezbytností pořídili i ikeáckou vako-houpačku. 

To bylo před rokem.

Od té doby houpačka nabírala síly v šuplíku. A já se marně snažila muže namotivovat k jejímu přimontování. Obrázek na zeď si sice přitluču sama, ale vrtat do našich klenutých stropů si netroufám. 

Obzvláště poté, co se mi dostalo obsáhlé přednášky o tom, kterak složitě je nutno houpačku připevnit. Nabyla jsem po ní dojmu, že k tomu, aby u nás tahle hraček mohla bezpečně viset, je třeba vykoupit alespoň polovinu sortimentu běžného železářství. Rozvrtat třetinu stropu. A vyhradit si na vše minimálně týden.

O Vánocích pořídila houpačku pro děti i kamarádka. S mužem ji přimontovali ještě téhož dne. Asi ovládá lepší přesvědčovací techniky.

Každopádně od té doby jsem zvýšila frekvenci hovorů H z jednoho týdně na jeden denně. Dokonce jsem přikročila k manipulativním výhružkám „hodinovým manželem“. Přičemž pro schopné domácí kutili je „hodinový manžel“ něco jako strašák ohrožující jejich mužnost. (A já se stejně pořád nemůžu zbavit pocitu, že když se řekne „hodinový manžel“, jedná se o něco pořádně nemravného.)

Ať k tomu přispělo cokoliv. A já bych řekla, že to byl především fakt, že už mě měl muž plné zuby. O víkendu konečně nadešla ta osudová chvíle. Muž připravil všechny vrtáky, vrtačky, šrouby, matice, hmoždinky, podložky, klíče, jakési neuvěřitelně dlouhé vruty a další propriety, jejichž názvy si nejsem schopná zapamatovat. A pustili jsme se do houpačky.

Děr bylo nakonec třeba jen osm a zabralo to pouze jedno nedělní odpoledne. Které ovšem stálo za to. Především naše nervové soustavy si celkem užily. Dohadování o vhodném umístění houpačky. Několikero sundávání téměř připevněných háčků. A v neposlední řadě děti neustále vyžadující lezení po štaflích, ideálně až ke stropu.

Teď už houpačka visí. A Matýsek v ní. Většinu času je vidět jen kmitající nožky, kterak se Matýsek pokouší přivodit si zvracení za pomoci téměř centrifugových otáček. 

Celá já v jeho věku.