Na pouti

„Přijela pouť a lidí proud...“

Dál si text Gottovi písničky nevybavuju, ale i ten začátek dokonale ilustruje uplynulý víkend.

Jeho velkou část jsme totiž strávili na pouti u babičky. Pouť se tam koná každoročně a pro celou širokou rodinu je tahle akce velkolepým a symbolickým ukončením prázdnin.

Na pouťový víkend se týden předem připravuje zejména babička, jelikož hostí naši početnou rodinu, jejíž členové se rozrůstají téměř geometrickou řadou. Letos počet kulminoval a dostal se až k rekordním 26 lidem, kteří měli usednout u svátečního stolu. (To se pochopitelně z praktických důvodů nepodařilo, tudíž jsme jedli na etapy.)

Z let minulých, tedy předtětných, mám pouť spojenou s tunami cukrové vaty zapíjené ledovou tříští těch nejchemičtějších barevných (a ostatně i chuťových) odstínů. S hodinami jízdy na všemožných, zvracení vyvolávajících, atrakcích. A též s prvním setkáním s alkoholem, do něhož mě zasvětila jedna z mých drahých sestřenek.

Ovšem poslední roky se můj zájem obrátil od centrifugy k autíčkovým kolotočům. Od supersladké vaty a neonové tříště se snažím děti udržet co nejdál. A rum s kolou je to poslední, co bych si toužila připomenout.

Kdysi jsem zvládla dvě centrifugy a tři řetízkáče za sebou, aniž by to můj žaludek zaznamenal. Tentokrát bylo mým největším triumfem zdolání tří jízd na labutích. A to jen proto, že jsme s Matýskem měli smůlu na prokleté nelétavce.

Nejdřív fialový drak, který se nevznesl ani o píď.

Byla nám tedy vyhádána náhrada v podobě další jízdy zdarma.

Nasedli jsme do zeleného kačera a už při prvním kole slyším, jak na nás snědý stařík obsluhující atrakci ječí „Pani, máte zase špatnýho ptáka!“

Pochopitelně, kačer svůj oprýskaný zadek od země neodlepil.

Matýsek byl nešťastný a chtěl ještě, a pokud možno „naholu“. Já byla taky nešťastná a to hlavně z představy, že bych si to měla zopakovat.

Odložili jsme proto jízdu číslo tři na další den, a byli pak u labutí za machry, když jsme světáckým „Pozor, ten nelítá,“ odrazovali důvěřivé jedince od jízd na zlovolných kačerech, potažmo dracích.

Matýsek a kupodivu i Amálka si však nakonec pouť, zdá se, užili.

My ostatní jsme přežili.

A mě nakonec přemohla ta pouťová atmosféra natolik, že jsem se dokonale přecpala falešným gyrosem, vatou a svítivě žlutou limonádou, za což mě můj žaludek ještě teď proklíná. Ale jednou za rok se to snese a člověk překousne i ten hluk, i ty davy a chuť si spraví mandlemi v cukru. A pak doufá, že o kolotoče a cukrovou vatu do příštího srpna ani okem nezavadí.

A jaké jsou vaše zážitky z poutí?